Duch svatý obnovuje v naší době divy prvních letnic

Poslední dva verše první sloky zní: „Naplň nebeskou milostí srdce, která jsi stvořil.“ … Tento verš chvalozpěvu tedy připomíná Letnice. Výraz „mi­lost” zde poukazuje na osobu Ducha svatého. … Od Ducha svatého nežádáme, aby nás naplnil nějakým svým, byť sebevětším darem, nýbrž sám sebou. … Vsunutím slova „milost” dodal autor své prosbě novou dimenzi, a tím ji nesmírně obohatil. Přitáhl na oběžnou dráhu Ducha veškeré Kristovo dílo. Vytvořil neroz­lučné pouto mezi pneumatologií a kristologií. Milost je totiž styčným bodem mezi dílem Krista a Ducha: první je původcem milosti a druhý je jakýmsi jejím obsahem.

V Novém zákoně nacházíme tři slovesa a tři obrazy vyjad­řující příchod Ducha svatého v nás: být pokřtěni v Duchu sva­tém, být vyzbrojeni Duchem svatým (Lk 24,49) a být napl­něni Duchem svatým. Poslední výraz bývá používán nejčastěji.

1. Duch svatý a návrat tvorů k Bohu

Díky prvnímu stvoření jsme Božími tvory, a díky druhému stvoření jsme také Božími dětmi. Nové stvoření není tedy nic jiného než nové zrození „shůry” neboli „z Ducha”, o němž se v evangeliu zmiňuje Ježíš (srov. J 3,3.5). Podle Augustina jsme díky prvnímu stvoření lidmi, díky druhému jsme křesťany. I dar stvoření je milost, neboť jej dostáváme zdarma. Ale milost, díky níž se stáváme křesťany, je velmi odlišná. V prvním případě jsme neměli žádnou zásluhu na tom, že nás Bůh učinil hodnými svého daru, ale v druhém případě jsme měli řadu přitěžujících okolností, které nás činily nehodnými. Proto nenazýváme mi­lostí stvoření (neboje tak nazýváme jen obecně) a výraz milost vyhrazujeme jen pro vykoupení.

Svatý Tomáš Akvinský vybudoval celou svou Teologickou sumu na schématu „vyjití tvorů z Boha” a „návratu tvorů k Bo­hu”.

Víme, že zcela nepodložená je myšlenka Jáchyma z Fiore, jenž Duchu svatému vymezoval třetí a poslední údobí dějin. Myšlenka jakési třetí éry se nám dnes jeví jako správná, jen pokud není aplikována na realitu a působení Ducha, ale na jeho zjevení a na to, jak se nám ukazuje. V tomto smyslu ji přijímá Řehoř Naziánský, který rozlišuje tři fáze zjevení Nejsvětější Trojice: ve Starém zákoně s plně zjevil Otec a byl přislíben a zvěstován Syn; v Novém zákoně se plně zjevil Syn a byl zvěs­tován a přislíben Duch svatý; v době církve konečně plně po­znáváme Ducha svatého a těšíme se z jeho přítomnosti.

2. Co nového přinesl Duch o Letnicích?

„Naplň božskou milostí srdce, která jsi stvořil.” Chce­me jimi říci: „Ty, jenž jsi na počátku našeho stvoření, buď také tvůrcem našeho posvěcení.” Není jasnějšího a stručnějšího způsobu, jak vyjádřit, že Duch stvoření je také Duchem vykou­pení. Slovo „milost” je „oknem” otevřeným dokořán tomuto novému obzoru. Odkazuje na Krista, na církev, na svátosti a na teologální ctnosti víry, naděje a lásky. … Milost v křesťanství vždy znamená „Kris­tovu milost”. Na rozdíl od světského úzu v Novém zákoně ni­kdy neoznačuje přirozené dary nebo dary od tvorů, ale pokaždé jen dar nebo dary nadpřirozené.

Není to výměna přirozenosti za milost. Naopak k přirozenosti připojujeme milost, přidáváme nadpřirozené da­ry Ducha k darům přirozeným. Proto Ducha vzýváme současně jako stvořitele a jako milost a říkáme: „Přijď!” oběma najed­nou. Milost totiž přirozenost nenarušuje, ale „předpokládá” a staví na jejích základech. A to i po hříchu, neboť hřích přiro­zenost sice „poškodil”, ale zcela ji nezničil. Z tohoto pohledu je nové stvoření restaurováním, obnovením, pozvednutím, ni­koli stvořením ex nihilo (z ničeho) jako při prvním stvoření.

Musíme však podotknout, že se hranice mezi Duchem stvo­řitelem a Duchem vykupitelem neshoduje s hranicí mezi Sta­rým a Novým zákonem. Duch milosti totiž působí již v zákoně a připravuje evangelium. Ten, kdo promlouval v prorocích, byl již Kristův Duch … Rozdíl mezi Duchem stvořitelem a Duchem vykupitelem nesouhlasí přesně ani s hranicí mezi světem a církví. Jako by Duch ve světě mimo církev působil jen jako stvořitel a nějako Kristův Duch.

Co nového tedy přinesl Duch při Kristově příchodu a o Let­nicích? Platí stejná odpověď, kterou dal Irenej v souvislosti s Kristem: „Přinesl vše nové tím, že přinesl sebe.“ Ten, který kdysi přicházel jen zčásti a občas k prorokům, přišel nyní v Kristu mezi nás nastálo a osobně.

Hříchem člověk proměnil vyjití tvorů z Boha neboli stvoření v odvrácení od Boha (aversio a Deo), Proto nemůže k návratu tvorů k Bohu dojít jinak než určitým obrácením k Bohu (conversio ad De-​um). Vyjití i návrat označují dva objektivní, univerzální pohy­by nezávislé na člověku. Člověk chtě nechtě od Boha vyšel a k Bohu se vrací; ne-li k Bohu jako odměně, pak alespoň k Bo­hu jako soudci. Ale odvrácení se od Boha a obrácení k němu označuje dva subjektivní pohyby, dvě svobodná lidská rozhod­nutí. Člověk totiž vyjití od Boha proměnil v otočení se zády k Bohu, a proto se nyní musí k Bohu nejen vrátit, ale také se k němu obrátit. A právě při tomto procesu obrácení nyní vidí­me, jak působí Duch svatý.

3. Duch milosti

Nyní je jasné že celé poselství této části hymnu Veni creator je skryto ve slově milost. To je „plástev”, z níž máme „stočit med”, klíč k místnosti, v níž je ukryt velký poklad — zjevení o Duchu svatém. … Je velká blízkost (abychom neříkali přímo ekvivalence) Ducha svatého a milosti. Obě reality jsou dokon­ce jednou spojeny ve výrazu „Duch milosti” (Žid 10,29) … Někdy tam, kde je psáno „Duch svatý”, můžeme číst „milost” a naopak, aniž by to nějak měnilo smysl textu.

Na co toto úzké příbuzenství Ducha svatého s milostí po­ukazuje? Zaprvé na to, že je udělován zdarma. Duch svatý ja­kožto milost je Bohem udělován lidem zcela zdarma, bez jejich zásluh. Zadruhé je to jeho historičnost neboli skutečnost, že pochází z vykupitelské události Kristovy smrti a zmrtvých­vstání. … Duch svatý s Kristem vstoupil do dějin a ve křtu vstoupil o života každého věřícího.

A co se naopak z příbuzenství s Duchem svatým dozvídáme o milosti? Hlavním významem slova milost není něco, co Bůh nachází v člověku a co mu činí člověka milým, nýbrž především akt samotného Boha, jímž člověka činí spravedlivým a sobě milým.

Milost je něčím, co člověk zakouší. Stejně jako platí o Duchu svatém, není jen představa, chápání milosti či víra v ni (pokud vírou rozumíme jen přitakání mysli), ale lze ji — a je to zcela normální — i zakoušet. … Apoštol Pavel tedy hovoří o Duchu svatém i o milosti jako o něčem, s čím lze učinit zkušenost, čímž je míněna zkušenost duchovní, nikoli hmotná.

4. Křest v Duchu

První sloka hymnu Veni creator je jakoby nesena třemi slo­vesy umístěnými na klíčových pozicích na začátku a na konci: „Přijď, navštiv, naplň”. Tato slova dodávají celé sloce velkou dynamiku, zní v jakémsi hudebním crescendu.

Ale je tu závažný problém. Jak může církev opakovat Duchu svatému: „Přijď, navštiv, naplň?” Copak nevěří, že již Ducha svatého přijala o Letnicích, a poté že jej přijal každý věřící ve křtu? Proč říká­me: „Přijď!” někomu, kdo již tady je? … Tomáš Akvinský podává o nových „příchodech” Ducha svatého následující vysvětlení. Všímá si především toho, že Duch svatý „nepřichází” ve smyslu přemís­tění z místa na místo, ale „protože milostí začíná novým způ­sobem být v těch, které činí Božím chrámem”. Uvádí: „Neviditelné poslání Ducha se uskutečňuje pokaždé, když dochází k pokroku ve ctnosti nebo k rozhojnění milosti.“

V této souvislosti je třeba se zmínit o takzvaném křtu v Du­chu. … Nejčastějším účinkem této milosti bývá, že se Duch svatý z více či méně abstraktního předmětu intelektuální víry stává konkrétní životní zkušeností. … Prostřednictvím toho, co je nazýváno křtem v Duchu, tedy zakoušíme Ducha svatého, jeho pomazání v modlitbě, jeho moc při apoštolské službě, jeho útěchu ve zkoušce, jeho světlo při rozhodování. Ještě dříve než jako projev charismat jej vní­máme jako Ducha, který nás vnitřně proměňuje, dodává nám chuť chválit Boha, odhaluje nám novou radost, otevírá mysl porozumění písmu a především nás učí prohlásit Ježíše za na­šeho Pána. Nebo nám může dávat odvahu přijmout nové a ob­tížné úkoly a sloužit v nich Bohu a bližnímu.

Duch svatý má nové poslání a přichází znovu pokaždé, když v duchovním životě nebo službě čelíme nové potřebě nebo nás čeká nový úkol, který vyžaduje novou úroveň milosti. Toto „přidání plynu” na cestě milosti bývá obyčejně spjato s přijetím svátosti, ale jak uvádí Tomáš Akvinský, není to podmínkou.

Sám Ježíš byl Otcem světu představen jako „ten, kdo křtí Du­chem svatým (Jan 1,33). Ježíš během celé své činnosti „křtí v Duchu svatém” nejen prostřednictvím svátosti, kterou ustano­vil. Celé jeho mesiánské dílo spočívá ve vylévání Ducha na zemi.

5. Přijď, navštiv, naplň!

Co musíme udělat, abychom takovou letniční zkušenost mohli učinit i my? Zaprvé musíme vytrvale žádat Ježíšovým jménem Otce o Ducha svatého a očekávat, že nám Otec odpo­ví! Potřebujeme k tomu víru plnou očekávání. … V modlitbě pak musíme být „jednomyslní a vytrvalí”, jako byli ve večeřadle apoštolově s Marií. … A potom musíme být připraveni na to, že se v našem životě něco změní. Nelze zvát Ducha svatého, aby přišel a naplnil nás, ale aby všechno zůstalo stejné jako předtím.