Duch svatý nás učí, jak se stát utěšiteli

Svatý Serafin Sarovský řekl jednomu svému učedníkovi: „Je třeba modlit se jen do chvíle, kdy na nás Duch svatý sestoupí a udělí nám nebeskou milost měrou, kterou zná jen on.“

I pro nás tedy nadešel okamžik, kdy máme přestat Ducha volat: „Přijď, navštiv nás, naplň nás nebeskou milostí!” a kdy máme uvěřit, že způsobem a mírou, kterou zná jen on, sku­tečně do každého z nás vešel a v každém z nás přebývá.

  1. Posvěcující působení Ducha

Druhá sloka hymnu Veni creator doslova zní: „Ty, který jsi zván Utěšitel, nejvyšší Boží dar, živá voda, oheň, láska a pomazání duchovní.”

Po epiklezi čili zvolání („Přijď, navštiv, naplň!”) nastupuje eulogie neboli chvála Ducha. … Eulogie se v našem hymnu skládá ze série přívlastků nebo symbolů Ducha svatého, které byly do jednoho přejaty z Bible. A v tom spočívá jejich síla.

Již jsem se zmínil o tom, že rozjímavá část hymnu Veni cre­ator sestává z druhé a třetí sloky. Ale navzájem se velmi liší a každá z nich dostatečně ukazuje teologickou hloubku a vý­lučně biblickou inspiraci tohoto hymnu. … V Bibli nacházíme dva způsoby, jimiž působí a projevuje se Boží Duch. První linii můžeme nazvat charismatickou. Ta Ducha sva­tého představuje jako božskou moc, jež se za určitých okolností vylévá na určité osoby a uschopňuje je k činům či výkonům přesahujícím lidské schopnosti. Druhá linie, kterou můžeme nazvat posvěcující. Zásadní rozdíl mezi oběma typy jednání Božího Ducha spo­čívá v tom, že v prvním případě Duch působí skrze osobu, která jej přijímá, avšak nezůstává jen v ní: jeho cílem není ani tak zdokonalení oné osoby,jako spíše dobro celého společenství. V druhém případě však Duch setrvává v člověku, který jej při­jal, obnovuje jej a vnitřně proměňuje.

Tituly, jimiž je Duch svatý oslovován v druhé sloce (počínaje „Utěšitelem”), se totiž bez výjimky vztahují k posvěcujícímu a osvětlujícímu působení Ducha, zatímco od samého počátku třetí sloky je jasné („Dárce jsi darů sedmera”), že je zcela a plně věnována Duchu, jenž dary a charismata uděluje.

  1. Jméno vzešlé ze zkušenosti

Boží útěcha nebo tento „Bůh útěchy” (Řím 15,5) se stal tělem v Ježíši Kristu, který se také prohlašuje prvním Utěšite­lem nebo Paraklétem (srov. Jan 14,15). Duch svatý je ten, kdo pokračuje v Kristově díle v této oblasti stejně jako ve všech ostatních. … Tento titul však vyplývá i z jiného významného zdroje, jímž je zkušenost evangelisty i celé církve. Církev po Velikonocích učinila živou a silnou zkušenost s Duchem jako utěšitelem. … Církev na všech úrovních vnímá Ducha jako cosi přítomného, jako důvěrně známou realitu, která je v ní „jako doma”. Je normální, že se mluví o Ježíši. Lidé jej viděli, znali, a kudy prošel, zůstala po něm nějaká stopa, jakási „památka”. Ale kdo kdy spatřil Ducha svatého? A přece o něm všichni mlu­ví jako o dobře známé skutečnosti.

  1. Obhájce, utěšitel a Duch pravdy

Výraz Paraklétos podle souvislostí, v nichž se v Bibli i mi­mo ni objevuje, může znamenat buď přímluvce a obhájce (jako v souvislosti s Kristem v 1 Jan 2,1), nebo utěšitel. … V prvních staletích pronásledování, kdy církev denně zaží­vala procesy a vynášení rozsudků, byl Paraklétos spatřován ze­jména jako božský obhájce a ochránce. … Když ustalo období pronásledování, dochází ke změně chá­pání termínu Paraklétos. Do běžného užívání se dostává ve smyslu „utěšitel”.

Titul Paraklétos, zvolený pro Ducha svatého, se v mno­ha ohledech podobá Janovu termínu Logos, který si zvolil pro Syna. V obou případech evangelista převzal z jazyka běžný výraz a obtěžkal jej takovým počtem významů, že díky němu vstoupil do nové fáze své existence. Od toho okamžiku jej nelze vysvětlovat na základě etymologie nebo předchozího užití. Jinými slovy: výraz Paraklétos již nelze vysvětlit jen na základě tohoto slova, ale je třeba brát v úvahu i jeho funk­ce. „Paraklétos je to, co činí.“ … Paraklétos je vztažen k pravdě a k Ježíši. Paraklétovi jsou přisuzovány funk­ce: učit, připomínat, podávat svědectví, přesvědčovat, vést k pravdě, zvěstovat. … Ježíš a pravda však nejsou dva různé „středy”, nýbrž jeden.

  1. Utěšitel jako „osoba”

Utěšitel je titul, který nejjasněji vyjadřuje osobní charakter Ducha svatého. … Slovem „stvořitel” vyjadřoval, že Duch svatý je božské přirozenosti, a výrazem Utěšitel vyjad­řuje, že je také božskou osobou. Ostatní tituly a symboly Du­cha — voda, oheň, holubice i sám název Duch — mohou při­nejlepším ukázat Ducha svatého jako „něco božského”. Avšak Utěšitel je titul osoby.

U Jana je vztah Ducha a Ježíše Krista formován podle vzta­hu Ježíše s Otcem. Otec je ten, kdo podává svědectví o Synu, a Duch svatý je ten, kdo podává svědectví o Ježíši (Jan 15,26). … Syn nemluví sám za sebe, ale říká to, co slyšel od Otce;106 ani Duch svatý nemluví sám za sebe, ale mluví o tom, co slyší od Syna (Jan 16,33); Ježíš oslavuje Otce (Jan 8,49; 17,1) a Duch oslavuje Ježíše (Jan 16,14).

Námitka, že problém „osobní” povahy pneumatu se jeví jako chybně postavený již proto, že termín „osobnost” neexistuje ani v hebrejštině ani v řečtině”,110 je sama „špatně postavena”. Kdybychom ji měli vzít do důsledků, dospěli bychom k závěru, že pro svatého Pavla nejsou „osobami” ani Otec a Syn Ježíš Kristus, neboť tehdy neužíval pojem „osoba” ani pro ně. Ne­existence termínu však neznamená nepřítomnost odpovídající reality, když se jedná o realitu novou, dosud nepoznanou. Kdy­bychom tvrdili opak, znamenalo by to například, že by nebylo možné vynalézt telefon. … Lze tedy prohlásit, že u svatého Pavla a v Novém zákoně se dosud nesetkáváme s výrazem a pojmem osobnosti ve spojení s Duchem svatým (stejně jako se s ním nesetkáváme v souvis­losti s Otcem a Ježíšem Kristem),jile že již zde nacházíme jemu odpovídající realitu.

  1. Stát se utěšiteli

Ještě nám zbývá dojít při rozjímání o Utěšiteli k nějakému praktickému a konkrétnímu závěru. Je zapotřebí, abychom se utěšiteli stali my sami! Utěšitel nás nejen utěšuje, ale také nás vede, abychom utěšovali. Uschopňuje nás k tomu.

„Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec mi­losrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás potěšuje v každém sou­žení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha” (2 Kor 1,3–4).

Máme těšit tak, jak jsme byli utěšeni Bohem: útěchou Boží, nikoli lidskou. Nemáme se tedy spokojit s neplodnými frázemi. … Máme předávat opravdovou útěchu vycházející z Písma, tedy útěchu schopnou posilovat naději (srov. Řím 15,4).

Aby Duch svatý mohl být utěšitelem, v určitém smyslu nás potřebuje. On chce utěšovat, chránit a povzbuzovat, ale nemá ústa, ruce, oči, aby svou útěchu „ztělesnil”. Má totiž k tomu naše ruce, oči a ústa. … Pokud útěcha přijatá od Ducha svatého od nás nepřechází dále na ostatní, pokud se ji sobecky snažíme udržet jen pro sebe, záhy se vyčerpá.

Nebeský králi, Utěšiteli, Duchu pravdy,

jenž jsi přítomen všude a naplňuješ vesmír,

poklade milostí, jenž dáváš život:

přijď a přebývej v nás, očisti nás ode všeho, co je hodno opovržení,

a spas naše duše, dobrotivý Bože.