Duch svatý zdobí církev hojností charismat

V tomto rozjímání načneme třetí sloku hymnu Veni creator, která doslova zní: „Dárce darů sedmera, prste Boží pravice, slavný Otcův příslibe, ty vkládáš slova do úst.“ … Co se týče formy, pokračuje chvalořeč o Utěšiteli, spočíva­jící v sérii biblických titulů. Z hlediska teologického obsahu se tu však otevírá nový ob­zor. Druhá sloka byla věnována spásnému působení Ducha, jeho vnitřnímu a proměňujícímu působení, ale nyní hymnus poukazuje na jeho charismatické působení, které se projevuje rozmanitostí darů a charismat.

Rozdělení působení Ducha svatého do těchto dvou linií – posvěcující a charismatické — odlišováním Ducha jako Daru a darů Ducha. … Tuto myšlenku věrně reprodukuje autor našeho hymnu. V minulé sloce nazval Ducha svatého „nejvyšším Božím da­rem” (v jednotném čísle) a tuto sloku zahajuje slovy „dárce sedmera darů”. … Z toho vysvítá jedna důležitá pravda: Duch svatý, který je principem jednoty církve, je současně i principem její různosti, bohatství, krásy a rozmanitosti.

Tento přechod od Ducha jako celku k jeho rozmanitým účin­kům a jednotlivým darům je vyjadřován mnoha působivými obrazy. Jedním je například obraz deště, který sestupuje z nebe jako jeden nerozdílný celek, na zemi však dává vyklíčit nejrůznějším a nepestřejším květům. … Jiným obrazem je světlo. Vztah mezi světlem a barvami snad nejlépe vystihuje pod­statu vztahu mezi milostí a charismaty.

1. Co je to charisma

Charisma je definováno pomocí dvou prvků. Prvním je dar daný „ke společnému užitku” (1 Kor 12,7), který není určen v první řadě a obyčejně k posvěcení příjemce, ale ke „službě” společenství (srov. 1 Petr 4,10). A za druhé, charisma je darem daným zvláště „někomu” nebo „některým”; není tedy udělo­váno všem stejným způsobem, čímž se liší od posvěcující mi­losti, teologálních ctností a svátostí, které jsou pro všechny stej­né a shodné.

A co takový talent? V Novém zákoně charisma nikdy neoznačuje pozvednutou a proměněnou lidskou schopnost. Charisma vždy zůstává „pro­jevem nadpřirozené síly”.285 Vlohy a charismata jsou předávána velmi odlišným způsobem: vlohy se předávají přirozenou cestou dědičnosti, zatímco charisma je předáváno prostřednictvím svo­bodného a svrchovaného Božího skutku spjatého s křtem. Vlohy jsou dědičné, ale charismata nikdy. … Stejně jako Kristovo božství a lidství nesmějí být charismata a přirozené vlohy „oddělovány” ani „směšovány”. … Charisma ale může být „posilováno” přirozeným darem.

2. Sedmero darů nebo charismat?

Zopakuj­me si stručně dějiny tématu sedmi darů Ducha svatého. Zcela jasně vzešlo z úryvku knihy Iz 11,1–3.   V originále je zde vyjmenováno šest darů a poslední z nich, bázeň, je zopakován: moudrost, rozumnost, rada, síla, poznání a bázeň před Hospo­dinem. K tomuto seznamu šesti darů přiřadila Septuaginta a Vulgáta zbožnost, čímž odstranila dvojí opakování bázně před Hospodinem a dospěla ke klasickému sedmeru. … Exegeté se dnes jednohlasně shodují na tom, že tento text uvádí seznam charismat charakterizujících ideálního pa­novníka a budoucího Mesiáše. Jedná se o mesiánská charismata. … Uvedené dary spadají mezi charismata uschopňující jednot­livce k výkonu specifických funkcí ve společenství.

V patristické době, tedy před nástupem scholastické teolo­gie, však nikdo nezamýšlel učinit ze sedmi darů jakýsi třetí druh, samostatnou jednotku ležící mezi posvěcující milostí a charismaty. … V tradici se ale záhy ztrácí odkaz na ideálního panovníka a spra­vedlivou vládu a sedm darů tedy začíná být aplikováno všeobecně, na každého věřícího. … V tomto stadiu vývoje tedy výraz „dárce sedmera darů” (septiformis muneré) vstupuje do hymnu Veni creator.

O několik století později začala nová etapa vývoje tématu sedmera darů Ducha svatého, která je zcela odloučila od cha­rismat a ustanovila pro ně zvláštní kategorii. … Jsou dary Ducha totožné se ctnostmi nebo se od nich liší? Velcí učitelé scholastické teo­logie došli k závěru, že dary jsou odlišné od morálních ctností a že je převyšují. … Toto téma nabízí díky své spekulativní povaze nesčetně variací, závislých na duchovní zkušenosti a teologii dané doby. Například v tomistické škole náleží primát daru in­telektu, který je nejvíce orientován k poznání; ve františkánské škole naopak náleží daru moudrosti, který je nejvíce zaměřen na zkušenost a zakoušení Boha.

V působení Ducha, které vede od milosti k plodům Ducha neboli ke křesťanským ctnostem, již nefiguruje téma charis­matu, které bylo nahrazeno pojmem dar.

Co se týče „sedmera darů”, nebude správné čtení našeho hymnu spočívat (jak tomu bývá jindy) v rozšíření titulu natolik, aby pojal všechen pozdější vývoj, ale spíše v návratu zpět, do etapy jeho vzniku, kdy dary Ducha ještě neznamenaly něco jiného než charismata.

3. Znovuobjevení charismat 2. vatikánským koncilem

Charismata nezmizela ani tak z života církve, jako z její teologie. Pius XII. se tedy nemýlil, když tvrdil, že v církvi nikdy nechyběly ani nebudou chybět „osoby obdařené podivuhodnými dary”. … V čem tedy spočívá to nové, co nás opravňuje k prohlášení, že v našem století dochází k probuzení charismat? Co tu dříve nebylo? Charismata byla ze svého pravého prostředí společen­ství, společného prospěchu a uspořádání církve postupně vy­tlačována do rámce soukromého a osobního. … Ani v životě prvotního křesťanského společenství nebyla charismata soukromou záležitostí, nějakým nádavkem či luxu­sem, nýbrž tím, co spolu s apoštolskou autoritou určovalo tvář společenství.

Je neudržitelné tvrzení těch, kdo v počátcích církve spatřují jen určité převážně charismatické společenství, v němž se role apoštola omezovala jen na ukázňování charismat, která díky vzájemné spolupráci sama o sobě stačí k životu a rozhojňování společenství. … Klade totiž na počátek Pavlův pohled na bytostně charis­matické společenství, absolutizuje jej a posuzuje pak veškerý následný vývoj křesťanského společenství jako postupné opouštění a „slábnutí” tohoto pohledu. … Na druhé straně je však třeba připustit, že rovnováha obou věcí — úřadu a charismatu — byla z mnoha důvodů posunuta ve prospěch úřadu. Charisma je nyní udělováno kněžským svěce­ním a žije spolu s ním.

Další skutečností byla krize prorockého hnutí. Proroctví bývá zredukováno na učitelské charisma autentického a neomylného výkladu zjevení. …. Dalším nevyhnutelným důsledkem je klerikalizace charis­mat.

4. Letnice jsou dnes!

Přínos 2. Vatikánského koncilu – Charismata jsou z periferie církve přenesena zpět do jejího středu. Typická letniční charismata se nevrátila pouze do teologie, ale také do života církve.

Církev je hierarchická a charismatická, je institucí i tajemstvím a nežije jen ze svátostí, ale také z cha­rismat. Jako by církev znovu začala dýchat oběma plícemi. Znovu jsou potvrzeny oba směry vanutí Ducha: shůry, pros­třednictvím Kristem ustanovených svátostí svěřených apoštol­ské službě, a zdola, prostřednictvím členů církve.

5. Vykonávání charismat

Jeden Ježíšův výrok je pro charismatiky výstrahou: „Pane, copak jsme v tvém jménu nepro­rokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?’ Ale tehdy jim prohlásím: ‘Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě!’” (Mt 7,21–23). … Ježíšova výstraha nás staví před problém správného užívání charismat, čímž jsme opět dospěli k praktické části našich úvah, do oka­mžiku, kdy musíme přejít od teologie k životu.

Odpověď spočívá ve vztahu mezi charismatem a svatostí. Je pravda, že charisma není udělováno kvůli svatosti nebo za úče­lem svatosti nějakého člověka, ale platí i to, že charisma ne­zůstane zdravé, pokud nemůže zakořenit v osobní svatosti. … „Jako nemůže hořet lampa bez oleje, nemůže hořet ani světlo cha­rismat bez náklonnosti k dobru.“

První ctností je poslušnost. V Ježíši Kristu vidíme dokonalou vyváženost poslušnosti k Otci a svobody v Duchu. … Když je čas poslechnout Otcovo přikázání (a je to poslušnost až k smrti!), Ježíš se neutíká k charismatům. … V našem případě vztahujeme poslušnost především k insti­tuci, k tomu, kdo vykonává službu vedení. … Charisma a instituce jsou jako dvě ramena kříže. Charismatik je často křížem instituce a instituce je křížem charismatika. A přesto se ani jedna strana bez druhé neobejde. Charismata bez instituce jsou odsouzena k chaosu; instituce bez charismat je odsouzena k nehybnosti.

Druhou ctností je pokora. Pokora ochraňuje charismata. … Čím vyšší je elektrické napětí ve vodiči, tím odolnější musí být izo­lace, která proudu brání, aby se vybil v zemi nebo aby způsobil krátké spoje. Pokora je v duchovním životě silným izolantem, umožňujícím Boží milosti průchod lidskou bytostí bez ztrát nebo, a to by bylo horší, aniž by způsobila požáry pýchy a rivality.

Třetí ctností (avšak první co do významu) je láska. Augustin: „Jestliže miluješ, nevlastníš málo. … Vyhosti závist, a co je mé, bude tvé, a vyhostím-li závist já, bude mé to, co patří tobě. Závist roz­děluje, láska sjednocuje.“

Duchu, který uděluješ charismata každému člověku; Duchu moudrosti a poznání, ty, který miluješ člověka, který naplňuješ proroky, zdokonaluješ apoštoly, posiluješ mučedníky, inspiruješ učitele církve! K tobě, Utěšiteli, se obracíme s prosbou, smíšenou s tímto vonným kadidlem. Prosíme tě, abys nás obnovil svými svatými dary, abys na nás sestoupil jako na apoštoly ve večeřadle. Vylij na nás svá charismata, naplň nás moudrostí svého učení; učiň nás chrámy tvé slávy, opoj nás nápojem své milosti. Dej, ať žijeme pro tebe, ať se ti podobáme a ať ti vzdáváme čest, Čistý, svatý, Bože Duchu Utěšiteli.