Duch svatý nám předává Boží moc

Stvoření člo­věka, kterou vytvořil Michelangelo v Sixtinské kapli: Bůh Otec natahuje pravici, až se svým božským prstem téměř dotýká prstu Adama. Tento obraz je nejvýstižnějším znázorněním oslovení „prst Boží pravice”, který je Duchu svatému přisuzován. Od obrazu Ducha — božského dechu, tak dospíváme k obrazu Ducha –Božího doteku.

1. Jestliže vyháním démony prstem Božím

Označení Ducha svatého za „Boží prst” se poprvé vyskytuje v Ježíšově výroku: „Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království” (Lk 11,20). … U Matouše se v téže souvislosti setkáváme s variantou: „Jestliže však vyháním démony Duchem Božím” (Mt 12,28). Klademe si otázku, která z obou formulací je původní a oprav­du vyšla z Ježíšových úst. … Oba výrazy označují Boží mocné činy nebo samu moc jed­nat ve světě.

Metafora Božího prstu se v Bibli objevuje ještě v jiném kon­textu. Setkáváme se s ní v úryvku o deskách zákona předaných Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj, o nichž se říká, že byly „psané Božím prstem”. (Ex 31,18) … Autor hymnu se drží významu, který je nej­silněji potvrzen Biblí, a že má označením „Boží prst” na mysli činnou moc Ducha svatého, která se projevuje určitými mimo­řádnými činy, jako je vymýtání zlých duchů a konání divů.

2. Jinému (je udělena) moc konat zázraky

Přívlastek „prst Boží pravice” nám tedy otevírá pohled na určitý projev charismatického Ducha v dějinách spásy a cír­kve, jenž spočívá v konání „znamení a divů” – a to zázrak. … Tato přednost Ducha, projevující se konáním divů, je velmi silně potvrzována jak v Ježíšově životě. Ze Skutků apoštolů jasně vidíme význam „uzdravování, zá­zraků a divů” (Sk 4,30) v rodící se církvi. Rozdíl je v tom, že nyní jsou všechny tyto věci přičítány Ježíšovu Duchu; jsou ko­nány v Kristově jménu, nikoli ve jménu a moci určité osoby, jak je konával Ježíš. Ježíš není jen prvním z řady divotvůrců nebo jejich vzorem, ale je prostředníkem všech divů.

3. Proč právě zázrak?

Nejzřetelněji vyplývá „účel” zázraku v Božích plánech z jednoho úryvku z knihy proroka Izaiáše (Iz 29,13-14). V Božím záměru zázrak slouží k přerušení rutiny. … Způsobuje otřesy svědomí, udržuje při životě údiv, který je ve vztahu s Bohem nezbytný. Okamžitý zázrak nám pomáhá vnímat trvalý zázrak života a bytí.

Současně však zázrak slouží i ke zmatení „moud­rost moudrých” neboli k blahodárnému selhání falešné před­stavy rozumu, že si dokáže vše vysvětlit, a co si vysvětlit ne­dokáže, může odmítnout. Rozbíjí mrtvé rituály i suchý racionalismus.

Zázrak je podnětem k víře a odmě­nou za ni. … Význam zázraku je v evangeliu dvojznačný. Někdy je klad­ný, jindy záporný: kladný tehdy, když je přijímán s vděkem, radostí a když probouzí víru v Krista; záporný tehdy, když je požadován, ba dokonce vymáhán za účelem uvěření. … Na jedné straně tu jsou lidé, kteří zázraky hledají za každou cenu. Druhým extrémem jsou zase lidé, kteří tomuto charismatu Ducha nenechávají v životě církve žádný prostor, naopak je jim jaksi na obtíž, jako by se jednalo o pokleslý projev náboženského cítění.

Jediným přesvědčivým důkazem víry je zjevení božské mo­ci, která se projevuje zázraky a podivuhodnými znameními. Jenže tyto věci zasahují jen přímé očité svědky, ale jejich moc se vytrácí, jakmile o nich hovoří někdo jiný, neboť tehdy se stávají předmětem víry, nikoli zkušenosti. Neslouží totiž k to­mu, aby něco dokazovaly, ale spíše aby byly samy zakoušeny. … Platí, že zázraky přesvědčují ty, kdo je viděli, nikoli ty, kdo o nich pouze slyšeli.

4. V moci Ducha

Onen „dotek” Ducha můžeme zakusit na vlastní kůži. Co od takového „doteku” očekáváme? Že i v nás bude pů­sobit zázraky, znamení a divy? To nezávisí na nás. Očekávejme spíše zkušenost „moci shůry” (Lk 24,49). „Čin­ná moc Ducha svatého” nezahrnuje jen znamení a divy. Ty jsou jen „vysokými tóny” melodie, která zná i hlubší tóny. … Církev potřebuje dotek Božího prstu, aby se v jejím půso­bení také zračila ona „moc” a „autorita”, která vyzařovala z Kristových slov a činů. Právě to potřebujeme nejvíce: aby naše služba Království měla nadpřirozenou moc a účinek.

Hlavní problém církve je stejný jako hlavní problém světa, třebaže na jiné úrovni. Je to problém energetický: jak si zajistit energii nezbytnou pro život? Odkud ji čerpat? Shůry nebo zdo­la? V případě fyzikální energie „zdola” to obnáší hloubení vrtů, hledání ropy. Aleje známo, že zásoby ropy nejsou nevyčerpa­telné a že její těžba přináší znečištění všeho druhu. Proto se ji usilovně snažíme nahradit energií „shůry”, energií solární. Jen sluneční paprsky dopadající na Ame­riku obsahují dvakrát více energie než všechno uhlí a ropa spálené za rok po celém světě. Objem obou druhů energie je nesrovnatelný. „Nebeská” energie je nesčetněkrát silnější než „pozemská”. Rozhodnutí se nevyhneme ani v duchovní sféře. Buď budeme vyhledávat energii pocházející „zdola” neboli z nás samot­ných, z našich zdrojů inteligence či podnikavosti, nebo budeme čerpat energii „shůry”, od slunce spravedlnosti, jímž je zmrt­výchvstalý Kristus a které se jmenuje Duch svatý.

Augustin hovoří o „duchovním kontaktu” (spiritalis contac​tus), k němuž dochází souhlasem neboli tehdy, když je lidská vůle v souladu s Boží vůlí.

Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich, ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: „ Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí?” Vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky jménem svého svatého služebníka Ježíše.