Duch svatý v nás posiluje naději

1. Duch „již” a „dosud ne”

V této kapitole se budeme věnovat verši hymnu Veni crea​tor, v němž se k Duchu svatému obracíme slovy: „Ty, slavný Otcův příslibe“.

Téma Ducha svatého jako „příslibu” se v historii téměř ne­vyvíjelo, zato současná teologie se mu věnuje velmi rozsáhle. Důvod je prostý. Církevní otcové se v souladu s řeckou kultu­rou, v níž se pohybovali, zabývali tituly souvisejícími s bytím nebo podstatou Ducha. Ale „příslib” se netýká ani tak podstaty jako spíše dějin; netýká se bytí, ale stáváni se. Dnešní myšlení, které se věnuje spíše dějinám než podstatě věcí (a tím se blíží myšlení biblickému), objevilo ve výrazu „příslib” nečekané hloubky a považuje jej zajeden z klíčů k pochopení dynamismu celých dějin spásy. Napětí mezi příslibem, a naplněním]?, centrem vztahu mezi Starým a Novým zákonem, mezi záko­nem a milostí.

Typická vlastnost Božího slova je, že jsou neustále nová a v průběhu času se ne vyčerpávají, ale obohacují.

V tomto prostoru sahajícím od Letnic do Kristova příchodu je Duch silou, která nás žene vpřed, která nás pobízí k chůzi jako poutníky a cizince, nedovoluje nám spočinout a stát se „sedavým” národem.

2. Duch příslibu

O Duchu jako příslibu hovoří dva autoři Nového zákona: Lukáš a Pavel. Co má Lukáš na mysli, když Ducha svatého prohlašuje za to, „co slíbil Otec”? Kde to Otec slíbil? Za příslib Ducha lze považovat celý Starý zákon. … Co se týče obsahu příslibu, Lukáš jako obvykle zdůrazňuje charismatický aspekt daru Ducha, zejména proroctví. … Neopomíjí však hlubší, posvěcující a spásné aspekty působení Ducha, jimiž jsou odpuštění hříchů.

Apoštol vnáší do pojmu příslibu dvě nové myšlenky. První je ta, že Boží příslib nezávisí na dodržování zákona, ale na víře, tedy na milosti. Druhá novinka je v určitém smyslu zarážející. Jako by Pavel náhle zalil oheň vodou: „Ale příslib se dosud nenaplnily…; alespoň ne zcela!” Mluví – „prvotina (aparchě) a závdavek (arrabón). „Bůh sám nás tak k tomu určil a dal nám Ducha jako závdavek” (2 Kor 5,5).

Co nám tím chce Apoštol sdělit? Že naplnění, k němuž došlo v Kristu, dosud příslib nevyčerpalo. Jak říká, jsme v rozporu­plné situaci: „máme […] čekáme”. Právě proto, že to, co máme dosud není plnost, ale jen prvotina, závdavek, rodí se v nás naděje. A touha, očekávání, dychtivost dokonce ještě sílí, neboť již víme, co je Duch. Příchod Ducha svatého o Letnicích jen přilil olej do ohně lidské touhy. … Boží láska, jejíž náznak okoušíme na tomto světě díky zá­vdavku Ducha svatého, je tedy stejné kvality jako ta, kterou budeme zakoušet ve věčném životě, nemá však stejnou inten­zitu.

Letnice byly původně svátkem prvotin neboli dnem, kdy byly Bohu obětovány prvotiny sklizně. Letnice jsou svátkem prvotin i nadále, ale jedná se o prvotiny, které lidstvu dává Bůh ve svém Duchu. Role dárce a obdarovaného se obrátily.

3. Duch, Boží budoucnost

Co si však pod tím máme představit? Jen to, že Duch svatý bude hrát aktivní úlohu i v konečném aktu lidských dějin, až přejdeme z času do věčnosti? Co tu schází? Je to úvaha o tom, co činí Duch svatý již nyní, v čase, aby lidstvo dovedl do věč­nosti. … Duch vede věřící k bdělosti a očekávání Kristova návratu a učí církev volat: „Přijď, Pane Ježíši” (Zj 22,20). Duch svatý je tedy tím, kdo vede církev vpřed k setkání s Pánem.

Říká se, že nové bytí probuzené duchem je již samo o sobě escha­tologické, aniž by muselo čekat na konečný okamžik parusie, a to v tom smyslu, že je počátkem života, který se zjeví v pl­nosti.

4. Duch svatý rozhojňuje naději

Výraz „Otcův příslib” je zasazen do sloky, v níž se hovoří o Duchu — dárci darů a charismat.

Je třeba zdůraznit vztah Ducha svatého a teologální ctnosti naděje. … Pavel odvozuje od působení Ducha svatého všechny tři teologální ctnosti: „My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-​li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.”

Jedno z hlavních nebezpečí na duchovní cestě představuje malomyslnost vyvolaná opakováním stále stejných hříchů a zdánlivě zbytečným opakováním předsevzetí a pádů. Záchra­nou je naděje. Ta nám dává sílu začít pokaždé znovu, pokaždé znovu uvěřit, že tentokrát to vyjde, tentokrát bude naše obrácení opravdové.

Další velkou překážkou na cestě je utrpení. I je lze překonat jedině nadějí, která je plodem Ducha svatého. … . V Bibli je jedno místo, které jako by mělo téměř svátostnou moc způsobit to, co znamená. Mluví se v něm o křídlech, která narůstají všem, kdo doufají: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení” (Iz 40,30–31).“

5. To zaslíbení platí vám!

„To zaslíbení platí vám a všem, které si povolá Pán, náš Bůh” (Sk 2,39). To zaslíbení platí vám: jde o to, abychom si uvědomili, že ono „vám” nyní znamená „nám”.

Pavel – „Ducha příslibu” nelze získat do­držováním zákona, ale vírou. … Apoštolově neobdrželi Ducha proto, že začali být hor­liví. Naopak: začali být horliví, protože obdrželi Ducha.

O Ducha prosíme prostřednictvím téhož Ducha; o plnost prosíme prostřednictvím prvotin.

Jeho Jméno je božské, všemohoucí a hodné veškeré úcty, on je připomínán a oslavován spolu s Otcem a Synem. Posvěcuje, oživuje a uděluje účast na nebeském světle, chrání v každém člověku vytrvalost v soudržnosti; inspiroval proroky a apoštoly, mučedníkům dal sílu odolat krutosti tyranů; obnovuje a osvobozuje jako Pán, jako Duch osvojení nás činí Božími dětmi; zahání šiky démonů prostřednictvím křestního osvícení a zahanbuje protivníka, satana; otevírá nám brány nebes a přivádí nás do přístavu spásy; dává nám účast na řeči a zpěvu andělů; je pro nás cestou vedoucí k nebeskému Otci a Bohu díky svému svrchovaně svobodnému a velkomyslnému příchodu. Je plodnou a nekonečnou mocí spásy, svatou hypostází, jež nemá obdobu a jíž nelze změřit, nejčistší a neposkvrněnou slávou, božskou milostí doplňující naši slabost, nevýslovnou a věčnou dobrotivostí, nevyčerpatelným pramenem charismat, původcem každé dobré myšlenky, je tím, kdo zjevuje věci budoucí a skryté, je pečetí spásy, božským pomazáním a závdavkem věčných statků. Jím je posilován každý tvor, viditelný i neviditelný, rozumný i nerozumný, jím je znovu zrozen shůry, skrze něj dosahuje vymazání vin a odpuštění hříchů, jednoty s Bohem a věnce spravedlnosti, vlastnictví statků a příbytku v nebesích, života bez konce a věčného dědictví v Božím království.