Duch svatý dodává našemu zvěstování sílu

1. Duch a slovo

„Ty dáváš ústům výmluvnost” přes­něji: „Dodáváš ústům slova. … Duch a slovo, ruah a dabar, to jsou dvě velké síly, které společně budují svět a hýbou jím.

Duch je ten, kdo člověka obdaruje slovem a kdo je ve slově darován. Mezi oběma realitami vládne naprosto zrcadlový vztah, který plyne, jak uvidíme, ze samotné Trojice. Duch vychází „skrze” Syna, ale Syn je na oplátku zro­zen „v” Duchu.

2. Glosolálie a zpěv v jazycích

Se slovem a ústy jako orgánem je spjata glosolálie, kterou Pavel nazývá také „rozmanitost jazyků”, „dar jazyků” nebo „mluvení v jazycích”. K tomuto daru se Pavel vrací nejčastěji ne proto, že by byl důležitější než ostatní, ale proto, že nejvíce ze všech potřeboval ukáznit.

Jsou dvě formy tohoto daru: poselství vyřčená ve shromáždění a pokra­čování soukromé osobní modlitby.

Kdo mlu­ví v jazycích, „neví”, co říká, ví jen to, že „to umí říci”, neboli je si vědom toho, že mluví, může začít, přestat.

Když k mluvení v jazycích dojde ve shromáždění, musí po každém poselství následovat také výklad jazyků, jako po každém proroctví muselo následovat rozlišování. Vykladač „netlumočí”, co někdo řekl; spíše cítí nutkání něco říci.

Glosolálie otevírá ces­tu hlubší modlitbě, k bezprostřednějšímu kontaktu s Bohem, z něhož čerpají velký užitek. … Všichni někdy míváme chuť opustit schématičnost slov a po­jmů, omezujících naše vyjadřování do jakýchsi „škatulek”. To nevyhnutelně „spoutává” a zpomaluje pohyb našeho srdce. Uniknout lze dvěma způsoby: buď mlčením, nebo překročením slov. A právě to se děje při glosolálii. … Věřím, že je třeba lidi povzbuzovat, aby se tomuto daru ote­vřeli a užívali jej, zejména jako formu osobní modlitby, „k své­mu užitku” (1 Kor 14,4).

Musíme se ale vystříhat nebezpečí, že budeme dar přeceňovat a užívat bez rozlišování.

„Zpěv ve vytržení ducha” je určitým druhem mluvení v jazycích převedeným do hudby. Tato skutečnost se jeví jako prostý a nádher­ný dar. Neumožňuje člověku jen překročit schémata slov a zná­mých melodií, ale spojuje celé shromáždění v jedno, činí je opravdu jedním srdcem a jednou duší.

Nebyly spirály čisté melodie, které v gregoriánském zpěvu často následují po poslední slabice, určitým zpěvem v jazycích, alespoň v okamžiku, kdy poprvé vytryskly ze srdce skladatele?

I běžný zpěv, „zpěv s vědomou myslí”, jak jej nazývá Pavel, je oblíbený pro­středek Ducha.

3. Další charismata spjatá se slovem

Pro­roctví, jež je důrazně stavěno nad mluvení v jazycích: „Usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči […]. Kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví ke svému užitku, ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve. … Tento dar spočíval v inspirovaných slovech, k jejichž vyřčení se cítili nutkáni členové shromážděného společenství. … Když je proroctví autentické, shromáždění jed­noznačně vnímá Boží přítomnost a na určitou situaci a na „ta­jemství srdce” je vrženo světlo pravdy. Takové proroctví nutí člověka ke zvolání: „Zde je Bůh!”

Provádění charismatu proroctví musí být provázeno charis­matem rozlišování duchů. … Význam rozlišování (diakrisis) tedy kolísá mezi odlišením a výkladem: výkladem, zda promluvil Boží Duch nebo jiný duch, lidský, ďábelský; výkladem, co chtěl Duch v konkrétní situaci říci.

Dalším charismatem, které souvisí se slovem, je charisma vyučování. Na rozdíl od proroctví, které znamená nové Boží slovo, vyučování označuje schopnost nacházet nové významy v již známém Božím slově.

Vztah mezi Duchem a slovem se však neomezuje na charisma­tické prostředí, nýbrž působí ve všech aspektech života církve. Duch svatý: „Vkládá do úst svatopisce zjevené slovo — a je Písmem. Vkládá do úst církve slovo chvály — a je liturgií. Vkládá do úst Otců slovo definice — a je dogmatem. Vkládá od úst pastýřů slovo ponaučení — a je magisteriem. Vkládá do úst kazatele slovo: ‘Ježíš je Pán!’ — a je evangelizací. Vkládá do úst kněze slovo konsekrace — a je eucharistií. Vkládá do úst dětí zvolání: ‘Abba, Otče!’ — a je křesťanskou modlitbou. Vkládá do úst inspirovaného člověka ohnivé slovo — a je proroctvím. Vkládá do úst těch, kdo okusili ‘nové víno’, jásavé zvuky — a je zpěvem v jazycích”.

4. Zjevily se jim jakoby ohnivé jazyky

Ve všech je Duch svatý, který se tajemným způsobem vkládá do lidské řeči a uděluje jí zcela novou kvalitu…. To se děje především při hlásání kerygmatu o Ježíši Kristu umučeném a zmrtvýchvstalém „v Duchu a moci”. K čemu zde vlastně dochází? Člověk hlásající kerygma zaznamená v urči­tém okamžiku, jehož načasování nedokáže ovlivnit, jakousi „interferenci”, jako by do jeho řeči pronikla „vlna o jiné frek­venci”. Zaregistruje ji díky dojetí, které se jej zmocní, díky mimořádné síle a přesvědčení, o nichž jasně ví, že nepocházejí od něj. Jeho slova se stávají pevnějšími, důraznějšími. Apoštol hovoří o zkušenosti, kterou učinil jak on, tak ti, kdo mu naslouchali. Posluchač cítí, že se jej Duch „dotkl” a nezřídka pociťuje mrazení po celém těle.

Potvrzuje se, že: „Když mluví opravdový prorok, mlčí.” Mluvčí a posluchači mají dojem, jako by se ke slovům kazatele v určitém okamžiku přimísily ohnivé kapky, které jim dodávají nesmírný žár.

5. Od Babylónu k Letnicím

Duch svatý vstupoval do všech slov, která vycházejí z našich úst. Jinak by naše slova snad měla smysl, ale nikoli moc.

„Plané” slovo, z něhož se lidé budou muset zodpovídat, tedy není jakékoli zbytečné slovo: je to slovo prázdné, čistě lidské, vyslovené tím, z jehož úst by měla znít „energická” Boží slova, slova inspirovaná.

Apoštolům rozumí každý, protože oni nemluví o sobě, ale o Bohu. Nejde jim o to, aby si udělali jméno, ale o to, aby je udělali Bohu. … Prodělali největší obrácení — od sebe k Bohu. Zemřeli své vlastní slávě.

Lukáš chtěl zdůraznit protiklad mezi Letnicemi a Babyló­nem. Otcové nám zanechali mnoho hlubokých myšlenek o Baby­lónu. … V čem tedy spočíval hřích Babylónu? V tom, že chtěli vybudovat chrám Bohu, ale ne pro Boha: pro svou, nikoli Boží slávu. … Ani Babylón ani Letnice nebyly v dějinách dosud uzavřeny.

Ve světě se budují dvě města: Babylón, založený na sebelásce, která hraničí s opovrhováním Bohem, a Boží město, nový Jeruzalém, založený na lásce k Bo­hu, jež hraničí s opovrhování sebou. Každý člověk si musí vybrat, na kterém staveništi bude pracovat.

Pokud chceme, abych Duch vklá­dal slova do našich úst, musíme žít v tomto trvalém umírání své slávě a hledání Boží slávy.

Prosím tvou neměnnou a všemohoucí výsost, mocný Duchu: sešli rosu tvé mírnosti. Ty, který posvěcuješ apoštoly, inspiruješ proroky, vyučuješ učitele, který dáváš mluvit němým a otevíráš uši hluchým, dej i mně, hříšníkovi, milost bezpečně promlouvat o oživujícím tajemství radostné zvěsti evangelia. Ve chvíli, kdy se chystám předložit tvé slovo posluchačům, ať mne předchází tvé milosrdenství a ve vhodný okamžik mi v nitru radí, co je tebe hodné, tobě prospěšné a libé, co oslavuje a chválí tvé božství a co slouží k plnému povznesení katolické církve.