Duch svatý nás převádí od sebelásku k lásce k Bohu

1. Světlo a láska

Ve čtvrté sloce se odkrývá globální pohled na člověka prostřednictvím tří sfér: mysli, srdce a těla — neboli inteligence, vůle a tělesnosti. Na druhé straně uvádí výstižný souhrn působení Ducha svatého na naši duši, kdy jej současně představuje jako princip poznání a lásky. … „Veškerá ctnost spočívá v pravdě lásky a v lásce pravdy. Jako pravda dává světlo k poznávání a jako láska zapaluje k milování. Jako se totiž poznání bez lásky nadýmá pýchou, tak láska bez po­znání schází z cesty.“

To je biblický pohled. V Písmu nacházíme dva významné výroky o Bohu: „Bůh je světlo” (1 Jan 1,5), „Bůh je láska” (1 Jan 4,8.16). V rámci Nového zákona klade Jan větší důraz na „Ducha pravdy”, zatímco Pavel na „Ducha lásky”. … S rozdílným důrazem na tyto rysy se setkáváme i v církevní tradici. Pravoslavná pneumatologie vyzdvihovala spíše Ducha — „světlo”, zatímco latinská spíše Ducha — „lásku”

V latinské tradici existuje tomistický proud, kte­rý je typický hledáním pravdy, primátem „daru intelektu”, po­dle něhož konečná blaženost spočívá v hledění na Boha. Proti němu stojí františkánský proud (obecněji vzato augustinián­ský), pro který je typický primát lásky a s ním také „dar moud­rosti”, podle něhož konečná blaženost člověka spočívá v lásce a potěšení z Boha.

2. Láska, nový zákon křesťanů

Tento verš hymnu Veni creatorje zjevně inspirován Pavlo­vým výrokem: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán”(Řím 5,5). Tento verš je v latinské tradici úzce spjat s tématem Ducha svatého jako novým zákonem křesťanů. Nový zákon, kterým je Duch svatý, tedy působí prostřednic­tvím lásky. I láska je „zákon”, direktivní princip vedoucí k boji proti tělu. Prostředkem však není přinucení, spojené s hrozbou sankcí, jako tomu bylo ve Starém zákoně a jak se děje dnes ve vnějším a psaném zákonodárství, nýbrž přitažlivost. Bázeň služební­ka je nahrazena synovskou láskou, která se stává hnací silou křesťana.“

3. Duch svatý nás osvobozuje od sebelásky

Ten­týž Duch svatý, který nám jako světlo umožňuje přejít z nevě­domosti k pravdě, nám jako láska umožňuje přejít od sobectví k lásce k bližnímu. … V čem podle Augustina spočívá či začíná lidský hřích? Ani ne tak v opuštění Boha a obratu k tvorům, jako spíše, a přesněji, v opuštění Boha a obratu k sobě samotnému.

Pro apoštola nejsou tělesné vášně (které v daném kontextu popisuje velmi realisticky) příčinou „zatemnění lidské mys­li”, ale spíše jeho důsledkem.

Augustin je dokázal překonat; vytrhl nejhlubší kořen hříchu, jenž zdaleka přesahoval sexuální sféru a vyrůstal z porušení lásky neboli z oblasti vůle.

Duch svatý vlévá člověku do srdce lásku neboli novou schopnost milovat boha a bratry, osvobozuje lásku od egoismu; neukládá jen povinnost konat Boží vůli, ale vštěpuje i zalíbení v jejím vykonávání, díky němuž člověk začíná dělat věci přikazované Bohem s radostí, neboť se cítí Bohem milován.

K tomu však nestačí svobodný úsudek člověka; nestačí asketické úsilí o očištění od vášní; nestačí ani poznání pravdy, vědo­mí, co je třeba dělat. Je nutné změnit samu vůli, převrátit zásadní orientaci lidského srdce vzhůru nohama, a to dokáže jen Duch svatý. … „Poté, co nás Boží duch ospravedlní svým darem, odnímá nám chuť hřešit, a v tom spočívá svoboda. Podobně jsme dříve bez něj nacházeli zalíbení v hříchu, a v tom spočívalo naše otroctví”.

Strávili jsme více času spekulacemi o tom, jak Duch svatý vychází z Boha, což je pro nás velmi nepřístupné téma, o němž se Písmo téměř vůbec nezmiňuje, než úvahou o tom, jak nás Duch vlastně zno­vu rodí v Bohu, což je pro nás životně důležité a v Písmu je na to kladen velký důraz. Musíme si jen dávat pozor, abychom opět nepodlehli poku­šení stavět oba pohledy proti sobě: pohled zdůrazňující očištění od vášní, abychom mohli hledět na Boha, proti pohledu zdů­razňujícímu zřeknutí se sebelásky, abychom milovali Boha a bližního.

4. Proč již nežijeme sami sobě

Jaká úloha v tomto procesu vedoucím od sebelásky k lásce k Bohu náleží nám? Máme Duchu napomáhat, spolupracovat s milostí prostřednictvím naší svobody. Musíme se vykořenit ze sebe a zakořenit v Bohu. … Takový hlavní kořen má i strom našeho života: je jím sebeláska.

Je to jakási kopernikovská revoluce: středem již není Země neboli „já” a Slunce neboli Bůh nekrouží kolem mě jako můj satelit a služebník, ale přesně naopak.

Abychom k tomuto působení Ducha svatého v nás mohli přispívat, musíme především dokázat odlišit a poznat „touhy” nebo pohnutky pocházející ze sebelásky čili od „těla”, od těch, které pocházejí z lásky k Bohu čili od „Ducha”: „Přirozenost se přičiňuje o svůj prospěch […]. Milost však spíše přihlíží […] k tomu, co prospívá druhým […]. Přirozenost miluje zahálku a tělesný odpočinek. Milost se ráda chápe práce. Přirozenost se domáhá věcí vzácných a krásných. Milost si libuje ve věcech prostých a nepatrných. Přirozenost si hned stěžuje na nedostatek a obtížnost. Milost statečně snáší nouzi. Přirozenost dbá jen o sebe; za sebe bojuje a mluví. Milost však všechno obrací k Bohu.“

Pomáhá nám také nereagovat a neomlouvat se hned, jak uslyšíme výtku, kritiku nebo tvrdé slovo, což je nejúčinnější prostředek k pokoření sebelásky. Snažit se porazit svou sebe­lásku sami, bez pomoci zvenčí by bylo stejné, jako snažit se sami sobě odstranit nádor.

5. Pneumatologie pro počítačovou éru

Naše technikou ovládaná civilizace potřebuje srdce, aby v ní člověk vůbec mohl přežít a zcela se neodlidštil. Už dlouho se pracuje na vývoji „myslícího” počítače a mnoho lidí je přesvědčeno, že jednou opravdu bude vynale­zen. Ale (naštěstí!) dosud nikdo nepřišel s myšlenkou počítače, který „miluje”. … Posunu inteligence a poznávacích schopností člověka ne­odpovídá posun v jeho schopnosti milovat.

Pozemské štěstí či neštěstí nezáleží tolik na tom, zda něco známe či neznáme, ale na tom, zda milujeme či nemilujeme, zda jsme milováni či nemilováni. Není těžké pochopit, proč tolik dbáme o rozšiřování našeho poznání a tak málo o rozšiřování na­ší schopnosti milovat: poznání se automaticky mění v moc, zatímco láska ve službu.

Kdo tedy dokáže naši civilizaci před tímto pádem zachránit? Augustin nám vysvětlil, že nestačí svobodný úsudek ani pouhá znalost problému a toho, co „je třeba” udělat. Potřebujeme po­moc „zvenčí”, vyjádříme-li to moderní řečí, pak „mimozem­skou”, a tou je Duch svatý, který „vlévá lásku do srdcí”.

Přijď, Duchu svatý, Bože, Pane. Naplň svou blahodárnou milostí Duši a mysl svých věřících. Zažehni v nich oheň tvé lásky. Září věčného světla jsi shromáždil v jednu víru svůj lid ze všech národů: velebíme tě, Duchu svatý. Ty, svaté světlo, ty, bezpečný přístave: osvětli Slovo věřícím. Dej nám pravé poznání Boha a opravdovou radost v tom, že jej budeme nazývat Otcem. Uchraň nás, Svatý, od chyb, neboť nemáme jiného učitele než Krista, věříme v něj pravou vírou a důvěřujeme v něj celým svým srdcem.