Duch svatý připravuje vykoupení našeho těla. Bratr tělo a sestra duše

O Marii se nikdy nemluví dost. Totéž však ještě větším právem musíme prohlásit o Duchu svatém. Tato sloka hymnu Veni creator nám ukázala Ducha ve vztahu k lidskému tělu. „Bratr tělo”. Člověk tělo nemá, on tělo je. Tělo je dokonce „chrámem” Du­cha svatého.

Tělo — Duch. Tento vztah není jen negativní, nevyhnutelně konfliktní ale také pozitivní, svědčící o spolupráci. Tělo slouží Duchu a Duch posiluje tělo. Duch tedy s tělem jen nebojuje, nýbrž je i posvěcuje.

Irenej píše: „Dokonalý člověk se skládá ze tří realit: z těla, duše a Ducha. Prv­ní, totiž Duch, dává spásu a podobu; druhá, totiž tělo, je spasena a formována. A zbývající, která spočívá mezi nimi, totiž duše, jed­nou následuje Ducha, díky němuž letí, jindy poslechne tělo a upadá do tělesných tužeb.“ … Irenej vysvětluje, že zlo nespočívá v žití v těle, ale v žití podle těla. … Ne­přátelství lidského těla a ducha je odsouzeno k zániku, zatímco jejich spojení potrvá navěky.

„Tak jsou tělo a duše jako dvě sepjaté ruce. Společně vejdou do věčného života. A budou to dvě sepjaté ruce. Nebo společně opět padnou jako dvě svázané ruce. Do věčného zla.“

2. Charisma uzdravování

Věta: „Posilni svou věčnou mocí to, co je v našem těle slabé,” otevřeně připomíná Ježíšova slova v Getsemanech: „Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé (infirmá)” (Mt 26,41). … Pro tělo od Ducha žádáme v podstatě dvě věci, které vyplývají z dvojího významu latinského výrazu „slabost” (infirmitas): sílu a uzdravení.

Slovy hymnu Veni creator prosíme Ducha svatého, aby pro­měnil naše ubohé tělo tak, aby se podobalo slavnému Kristovu tělu (srov. Fil 3,21); prosíme jej, aby jednoho dne dal život i našim smrtelným tělům (srov. Řím 8,11).

Asi třetina evangelia líčí, jak Ježíš uzdravuje nemocné a křísí mrtvé. Ježíš neuzdravuje proto, aby něco ukázal, ale protože přišel „zachránit, co bylo ztracené”.

Svědectví o přesvědčení o těsném vztahu mezi mocí Ducha a uzdravením podává svatý Pavel, který hovoří o spe­cifickém charismatu, jež má právě tento účel. „Někomu (je dán) dar uzdravování v jednom a témž Duchu” (1 Kor 12,9). … Dar uzdravování je stále více považován za mimořádné charisma, spjaté se svatostí vykonávající osoby. Vztah mezi uzdraveními a svatostí je sice silný, nicméně není výhradní. Víme, že charismata mají určitý vztah ke svatosti. Lze předpokládat, že se projeví silněji tam, kde je láska živější.

Bylo tedy Kristovo přikázání: „Uzdravujte nemocné,” církví zanedbáno? Ne, křesťané všech dob vytvářeli všechny možné dobročinné instituce, jejichž prostřednictvím se snažili ulehčit utrpení nemocných. Jenomže cha­risma uzdravování v ní bylo„institucionalizováno” a změnilo se v instituce. Tento proces, sám o sobě pozitivní, však způso­bil i ztráty. Člověk může čelit problémům, a zejména nemo­cem, dvěma způsoby: přirozeností a milostí. Přirozenost v tomto případě označuje vědu, techniku, lékařství: prostě všechny zdroje, které člověk obdržel od Boha ve stvoření a kte­ré rozvil svou inteligencí. Zatímco milost označuje víru a mod­litbu.

Křesťan postavený tváří v tvář nemoci se nemůže omezit jen na použití „přirozenosti”. Má totiž svou moc, jež mu byla udělena Kristem: „Dal jim moc, aby uzdravovali každou nemoc a každou chorobu”.

Po koncilu byla obnovena praxe po­mazání nemocných a modlitby nad nemocnými.

Největší údiv však působí znovuobjevení charismatu uzdra­vování v mnoha křesťanských církvích, kdy, jak čteme u Pavla, je toto charisma nezaslouženým darem uděleným některým vě­řícím. … Zárukou pravosti je dodržení rovnováhy, která je neustále zachovávána v Ježíšově službě: rovnováhy mezi zvěstováním evangelia a péčí o nemoc­né. Modlitba za uzdravení nikdy nesmí být samoúčelná, odtržená od momentu hlásání, ale spíše má být příležitostí ke zvěstování.

3. Z čeho nás uzdravuje Duch svatý

„Posilni svou věčnou mocí to, co je v našem těle slabé.” V našem těle, nejen v těle těch druhých. … Na vzniku některých nemocí nemá postižený člověk vinu. Jiné si zčásti nebo zcela přivodí sám: např. různé „závis­losti” na alkoholu, drogách, kouření, neuspořádanost v jídle či sexuální oblasti. … Některé nemoci se rodí v nevědomí a paměti, a proto se jeví spíše jako nemoci duševní než tělesné, nicméně hluboce ovliv­ňují také náš tělesný život: strach ze smrti, potíže způsobené špatným vztahem s autoritativním otcem či majetnickou mat­kou; komplexy, agresivita, nejistota.

Věc, před kterou nás psychologové právem varují, je při­lnutí k nemoci. Může se totiž stát, že člověk začne svou ne­moc či neurózu používat jako útočiště, že si nedokáže před­stavit, že by jeho život mohl být jiný, a nedokáže se vzdát lítosti, která je mu projevována. Ježíš se ochrnutého u rybníka v Bethesdě zeptal: „Chceš být zdráv?” (Jan 5,6). Je to zdán­livě divná otázka, ale…

Když se jedná o hluboké duševní nemoci, do nichž je jakým­si způsobem vtažena i svoboda nemocného, je třeba, aby pa­cient spolupracoval s působením Ducha a odstranil určité pře­kážky, a to především lítostí a odpuštěním.

Mocným prostředkem uzdravení je také Boží slovo. … Jeden člověk dospěl do pokročilého stadia alkoholismu. Ztrpčoval život ženě i dětem. Jednou večer jej pozvali na set­kání, kde se četla Bible. Když uslyšel určitou větu Písma, pocítil jakýsi nával horka, který mu projel tělem, a cítil se uzdraven. Pokaždé, když potom dostal chuť na alkohol, rychle otevřel Bibli na místě onoho úryvku a pokaždé v sobě pocítil novou sílu, dokud nebyl uzdraven úplně. Když o této své zkušenosti vyprávěl a měl říci, jak onen úryvek zněl, zlomil se mu hlas dojetím. Byla to slova z Velepísně: „Budeme si připomínat tvé laskání, opojnější než víno” (Pis 1,4).

4. A kdo se neuzdraví?

A co ti, kdo přes tolik víry, intenzivní modlitby a „bohoslužby za uzdravení” nebyli uzdraveni? Čí je to vina? Někdo říká, že je to nedostatkem jejich víry nebo nedostatkem víry u těch, kdo se za něm modlili, protože Bůh chce vždy uzdravit všechny a nemoc je následkem hříchu, je opakem Boží vůle. … Hlubokým důvodem toho všeho je, že se Bůh ve všem svém díle rozhodl porazit zlo nikoli tak, že by jej zničil svou všemohoucností, ale tím, že je v Kristu vzal na sebe a zvítězil nad ním a proměnil je zevnitř: „On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl” (Mt 8,17).“

Moc Ducha svatého se na slabostech našeho těla projevuje plněji tím, že dostaneme sílu nést svou nemoc spolu s Kristem, než tím, že z ní budeme zázračně uzdraveni. Z toho vyplývá, že vždy můžeme prosit Ducha svatého, aby nás uzdravil. Ale jestliže tak neučiní, nemusíme si myslet, že máme malou víru, že nás Bůh nemiluje, že nás trestá. Naopak: jen nám chce dát cennější dar. … Odměna za to, že jsme nemoci a strádání trpělivě snášeli, přetrvá na věky.

Světci snášeli to, že jsou sami nemocní, ale nemohli snést, že by byli nemocní lidé kolem nich. Zdráhali se prosit za své uzdravení, ale velmi horlivě prosili za uzdravení ostatních.

5. Duchovní terapie

Uzdravující moc Ducha svatého se neprojevuje jen na lidském těle, ale na celém člověku, jak jsme viděli i v našem hymnu: na mysli, srdci a těle. …

Terapie Duchem svatým – pneumatoterapie spočívá v tom, že celou svou osobu, mysl, vůli i tělo vystavíme neviditelnému, ale mocnému světlu Utěšitele. Vystavit mysl působení Ducha svatého znamená postavit ji před něj v modlitbě a požádat jej o uzdravení našich četných „ne­mocí duše”.

Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících. Ty, který jsi přišel, abys nám dal víru, přijď a dej nám blaženost. Přišel jsi, abychom se s tvou pomocí mohli honosit nadějí na slávu Božích dětí. Přijď znovu, abychom se mohli honosit tím, že nám již náleží. Tobě přísluší potvrzovat, upevňovat, zdokonalovat a dovádět k naplnění. Otec nás stvořil, Syn nás vykoupil: vykonej tedy, co ti náleží. Přijď a uveď nás do celé pravdy, do zakoušení nejvyššího Dobra. Ať vidíme Otce a máme hojnost všech rozkoší, uveď nás do nejvyšší radosti. Amen