Duch svatý nám zabezpečuje vítězství nad zlem

1. Duch svatý a duchovní boj

Touto kapitolou vstupujeme do páté sloky hymnu Veni creator, která zní: „Dál nepřítele zapuzuj a duši pokoj uděluj, ať vždycky pod vedením tvým vyhnem se vlivům škodlivým.”

Nadále se v ní věnujeme osobnímu působení Utěšitele, jeho působení na jednotlivce. Na rozdíl od předcházející sloky však není zaměřena na jeho působení na jednotlivé složky lidské osoby (mysl, srdce, tělo), ale na lidské chování a na kon­krétní životní situace.

Připomínány jsou jen dvě životní situace, které však určitým způsobem zahrnují veškerou lidskou zkušenost. První z nich je boj a druhou je volba.

Je slyšet jakýsi šum či hřmě­ní, které vytváří představu „blížící se bouře”. Tutéž funkci plní slovo „nepřítel” (hostem) postavené na počátek sloky. Zcela mění ovzduší hymnu a my vstupujeme do bouře života. … Výraz „nepřítel” neoznačuje jen běž­né životní potíže a překážky, ale něco mnohem temnějšího. … Stejně chybné by však bylo naopak omezovat vše jen na zosobněného nepřítele: ďábla. Autor hymnu má na mysli veš­keré zlo.

2. Vyháním démony Duchem Božím

Ježíš „byl Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla” (Mt 4,1). Iniciativa nepochází od satana, nýbrž od Boha. Ježíš odchodem na poušť neupadá do jakési ďáblovy léčky, ale řídí se vnuknutím Ducha svatého. Ježíš se na poušti satana zbavil a nyní od něj může osvobodit nás. … „Ďábel ztratil moc v přítomnosti Ducha svatého”.

Nyní se podívejme, co o tom říká tradice. V některých rituálech, jako tomu bylo v pří­padě římského rituálu platného až do 2. vatikánského koncilu, se v exorcismu před křtem přikazovalo: „Vyjdi z tohoto dítěte, nečistý duchu, a zanech místo Duchu svatému.” Samo pořadí pomazání „exorcistním olejem” a „vonným olejem” označovalo, že ve křtu jde o nahrazení nečistého ducha v duši křtěnce Duchem svatým.

V době pronásledování křesťanů se úloha Ducha svatého v duchovním boji profiluje jako posila křesťanů v mučednictví.

Cír­kevní tradice nevěnovala Utěšiteli přílišnou pozornost v du­chovním boji. Nad pneumatologií často převládla psychologie; jinými slovy, byla věnována větší pozornost příčinám a dyna­mice pokušení než tomu, kdo je spojencem v boji proti poku­šení a léku na ně, a to Duchu svatému.

3. Existuje dosud „nepřítel”?

Víra v démona – dvě úrovně: úroveň lidových představ a intelektuální úroveň, před­stavovanou literaturou, filosofií a teologií. Čím více je vytlačován z víry, tím hlou­běji se zahnízďuje v pověrčivosti. Velmi odlišná situace panuje na úrovni, kterou jsem nazval intelektuální a kulturní.

Tři fáze. První fáze procesu odloučení od tradičního pohledu se udála v oblasti estetiky. Démon, který byl výtvar­ným uměním i poezií (např. u Danta) stále častěji zobrazován groteskním či monstrózním způsobem, je od určité doby zná­zorňován jako krásný nebo alespoň zasmušilý či poetický.

Jestliže démon v této fázi začíná být „sympatický”, v další fázi, jež vyvrcholila v devatenáctém století, se role přímo ob­rátily: Duch svatý (bůh kněží) je jakýmsi „nepřítelem”, zatímco satan se stává spojencem a přítelem člověka.

Ne všechen ateismus je „ateistický” a že ani všechen satanismus není satanistický. Velká část ateismu nespočívala v negaci živého Boha Bible, nýbrž v popření modly, která na jeho místo pronikla v mnoha oblastech myšlení a života. Stejně tak ani všechen satanismus nebyl sám o sobě kultem zla, ale toho, co podle daných autorů (a ne vždy nepod­loženě) církev jako zlo a jako „ďábelské” odsuzovala: vědu, lásku ke svobodě a demokracii, prostě „moderního” ducha.

Konečně dospíváme k současné, třetí fázi. Lze ji shrnout slovy: mlčení o démonovi. Toto mlčení však není chvályhod­nou zdrženlivostí, ale negací. Nepřítel již neexistuje. Lépe ře­čeno sice existuje, nicméně je zredukován na to, co svatý Pavel nazýval „tělem a krví” neboli prostým zlem, které člověk nese v sobě.

Nejsilnější důkaz satanovy existence nepodávají hříšníci či lidé posedlí, ale světci. … V životě světců je však donucen vyjít na „světlo”; jeho pů­sobení je jasně odlišitelné jako černé na bílém. Ani v evangeliu nenacházíme nejpřesvědčivější důkaz o existenci zlých duchů v četných osvobozeních posedlých ale v epizodě o pokoušení Ježíše.

„Laická” kultura, která se pro­hlašuje za nevěřící, v existenci démona věřit nemůže; naopak je dobře, že v něj nevěří. Bylo by tragické, kdyby věřila v exis­tenci ďábla, když nevěří v existenci Boha. Pak bychom si měli proč zoufat.

Jiní lidé vykládají umírněnou linii učení církve v této oblasti jako důkaz, že se víry v démona vzdala i sama církev nebo že ani církev ani pořádně neví, co si s tímto tradičním bodem učení počít. … Vidět dé­mona všude není o nic méně zavádějící než jej nevidět nikde.

Prese všechno stále platí biblický fakt, že démon je „osobní” mocnost obdařená inteligencí a vůlí, proti níž bojoval Kristus, nad níž definitivně zvítězil na kříži, jíž je dosud „povoleno bojovat proti svatým” pro jejich očištění a jež se všemožně snaží lidi „svádět”.

4. Démon a úzkost

Démon se tedy z intelektuálního světa „stáhl” nebo z něj byl vypovězen. Ale ještě předtím do něj stačil vložit své „hadí vej­ce”, „larvu”, která jej bude reprodukovat v jiné podobě: úzkost. Úzkost byla pojmenována „zlem století”. Úzkost je démonic­kým „projevem”, jako je pokoj projevem Ducha svatého. Proto po zvolání: „Dál nepřítele zapuzuj!” v hymnu následuje pro­sba: „A duši pokoj uděluj.”

Adam ve své nevinnosti neví, že může konat dobro a zlo, neví o své svobodě. Přichází božský zákaz a ihned v něm na­startuje úzkost. Nyní Adam ví, že kdyby chtěl, může páchat zlo.

Ve filozofické analýze se kategorie „démonického” jeví spí­še jako účinek než jako příčina hříchu. Když člověk upadne do klamné svobody hříchu, předmět úzkosti se mění: není jím již zlo, nýbrž dobro.

Právě z toho důvodu probouzí u světců objevení se démona největší možnou úzkost: zpřítomňuje a konkretizuje totiž mož­nost, že by se také mohli vzbouřit proti Bohu, kdyby chtěli. Ztratit Boha znamená pro světce ztratit všechno, upadnout do něčeho úděsnějšího, než je nicota. Proto světci reagují úzkostí. Satan v nich probouzí „možnost ztratit Boha”, rozevírá před nimi propast nicoty.

Všichni, kdo se pokoušeli prozkoumat pojem úzkosti podle existenciálního klíče, tušili jeho těsné spojení s pocitem prázd­noty a nicoty.

Připustit existenci pokušitele a pokušení neznamená popřít lidskou svobodu, neboť stále platí, že každý člověk je pokoušen „svou žádostivostí” neboli sám sebou. I u Adama byla hlavní příčina viny skryta v jeho nitru, ne v pokušiteli. Jinak by Bůh vedle hada odsoudil Adama i Evu neprávem. Žádné pokušení samo o sobě nevede ke zlu, k tomu je zapotřebí svobody.

Po Kristově příchodu je démon připoután jako pes na řetěze; nemůže nikoho pokousat, pokud se člověk nevydá v nebezpečí a nepřijde blíže […]. Může vrčet, může skákat, ale nemůže kousat, pokud si to člověk sám nepřeje. Neškodí totiž přinucením, nýbrž přesvědčováním. Náš souhlas si nevynucuje, nýbrž k němu ponouká.“456″

5. Duch svatý nás osvobozuje od úzkosti

Proto „kde je Duch Páně, tam je svoboda” (2 Kor 3,17). To již není „nevinná” svoboda, založená na „nevědomosti” o dob­ru a zlu jako před hříchem (jež byla právě proto vystavena úz­kosti). Tato svoboda má novou kvalitu: je to svoboda vykou­pená.

Křesťanský život je duchovní boj. Charismatická zkušenost Ducha nepozvedá věřícího nad tento konflikt, ale naopak jej vyostřuje. … Díky Utěšiteli máme při tomto boji důvěru, která neochabu­je ani při porážce. V příbězích pouštních Otců se dočítáme, že jeden mnich často v noci upadal do tělesného hříchu, ale proto se ještě po každém zhřešení nepřestával modlit a chvět. Jednou, když opět zhřešil, ihned vstal, aby se pomodlil předepsané mod­litby, a zjevil se mu démon a „udivený jeho důvěrou” se jej ptal, zda se nestydí předstoupit před Boha v takovém stavu. Mnich mu odpověděl: „Přísahám, že se k Bohu nepřestanu pro­ti tobě modlit, dokud se mnou nepřestaneš bojovat, a uvidíme, kdo zvítězí, zda ty nebo Bůh.” Démon jej ihned přestal pokou­šet, aby tak nezvětšoval jeho svatozář.

Zkušenost dokazuje, že v boji proti duchu zla vítězíme, jest­liže jej vedeme jako Ježíš na poušti: údery Božího slova, které je opravdu „mečem Ducha”.

Přijď, pravé světlo. Přijď, věčný živote. Přijď, skryté tajemství. Přijď, bezejmenný poklade. Přijď, nevýslovná skutečnosti. Přijď, ty, který unikáš lidskému chápání. Přijď, nekončící radosti. Přijď, světlo beze stínu. Přijď, naději všech spasených. Přijď vzkříšení mrtvých. Přijď, sám k samotnému. Přijď, můj dechu a můj živote.

Přijď, útěcho mé duše. Přijď, má radosti, má slávo, má neutuchající rozkoši. Zářící šate, spalující démony, očištění, které mě omývá neposkvrněnými a svatými slzami. Zůstaň, Svrchovaný, nenechávej mne samotného: až přijdou mí nepřátelé, kteří se stále snaží pohltit mou duši, aby našli tebe, přebývajícího v mé duši, a ihned uprchli, aby proti mně nic nezmohli, neboť uvidí tebe, nejsilnějšího ze všech, přebývat v domě mé ubohé duše. „