Duch svatý nám uděluje vůni Kristovu svatosti „Duch je nazýván pomazáním a pečetí, aby ti kdo přijali Ducha, mohli prohlásit: ‘My jsme vůní Kristovou.’ … K výrazu „duchovní pomazání” bývá připojován přívlastek „pečeť” (srov. 2 Kor 1,21). Duch svatý nám jakožto pomazání předává Kristovu vůni a jako pečeť nám uděluje jeho podobu nebo obraz. … Duch jakožto pomazání je tím, kdo předává krásnou libou vůni skry­tou v Kristově svatosti.

1. Pomazání: obraz, událost a svátost

Pomazání je stejně jako eucharistie a Velikonoce jednou ze skutečností přítomných ve všech třech fázích dějin spásy. Ve Starém zákoně je nalezneme jako obraz, v Novém zákoně jako událost a v církvi jako svátost. Obraz zvěstuje, předjímá a při­pravuje událost, zatímco svátost ji slaví, aktualizuje a v určitém smyslu jí umožňuje přetrvávat v čase.

V našem případě obraz dán prostřednictvím řady pomazání (královského, prorockého a kněžského), která jsou prove­dena ve Starém zákoně; událost je představována pomazáním Krista, Mesiáše, tedy Pomazaného, k němuž všechny obrazy směřovaly jako ke svému naplnění; svátost je představována souborem svátostných znamení, která předpokládají pomazání jako hlavní či doplňující obřad.

K významům obřadního či dějinného řádu se následně při­pojuje další vrstva významů, v níž pomazání neoznačuje ani tak určitý akt, jako spíše stav, způsob bytí a jednání, jakýsi životní styl. … Praktickým účelem tohoto rozjímání je právě to, abychom pochopili lásku, a je-li to možné, abychom toto konečné poma­zání, které nazývám „pomazání jako stav” nebo „trvalé poma­zání”, také obdrželi.

2. Pomazání v Kristu: událost

Z hojného materiálu týkajícího se pomazání jako obrazu ne­boli starozákonního obřadu nás zajímají jen dva prvky: souvis­lost pomazání s očekáváním Mesiáše a vztah pomazání s udě­lením Ducha svatého.

Ve Starém zákoně je řeč o třech typech pomazání: králov­ském, kněžském a prorockém neboli pomazání králů, kněží a proroků, třebaže v případě proroků se většinou jedná o me­taforu bez použití oleje jako takového. Každé z těchto tří po­mazání má mesiánský horizont, protože je prováděno v očeká­vání krále, kněze a proroka, který bude Pomazaným par excellence, Mesiášem.

Okamžikem nebo dějinnou událostí, při níž k tomuto napl­nění došlo, je Ježíšův křest v Jordánu. … Obsahem tohoto pomazání Duch sva­tý: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal” (Lk4,18). … Poukazuje na Ježíšovo „uvedení do funkce” Mesiáše, jímž de facto začíná ekonomie spásy. Ve vtělení se Slovo uči­něné člověkem stává „Ježíšem”; a pomazáním Ducha ve křtu se Ježíš, člověk a dokonalý Bůh, de facto stává „Kristem”.249 Tato skutečnost vnáší do jeho života něco nového: nikoli však ontologicky, nýbrž funkčně.”

Gnostikové tvrdili, že Ježíš je někdo jiný než Kristus. Ježíš je člověk zrozený z Ma­rie a Kristus je božství, které na něj při křtu sestoupilo. Z jejich pohledu křest nahrazoval vtělení. …. Důsledkem obrany bylo oddělení tajemství Ježíšova pomazání od jeho křtu i jeho předjímání a ztotožnění ve vtělení. Titul „Kristus”, který byl kdysi vykládán v souvislosti s ur­čitou událostí nebo dějem, se nyní vztahuje k samotné osobě.

V současné době se nově zhod­notila původní perspektiva, podle níž je třeba odlišovat tajem­ství pomazání od tajemství vtělení, poslání Ducha odlišovat od poslání Slova. Pomazání má v Ježíšově životě specifický úkol: jé momentem, kdy Ježíš přijímá plnost Ducha jako hlava církve a Mesiáš. Byl plný Ducha svatého již od okamžiku vtělení, jed­nalo se však o milost osobní, spjatou s hypostatickou jednotou, a proto nesdělitelnou. Pomazáním však obdržel plnost Ducha, kterého může jako hlava předávat svému tělu. Z této milosti obdržené od své hlavy (gratia capitalis) žije církev. Církev není prodloužením vtělení, ale dějinným pokračováním poma­zání.

3. Pomazání v církvi: svátost

Jak se svátost liší od události? Svátost z obrazu přejímá znamení a z události význam; ze starozákonního pomazání přebírá prostředek (olej, křižma nebo vonnou mast) a od Krista spásný účinek.

Pomazání v církvi nepředstavuje jednu určitou svátost, ale ně­kolik svátostných obřadů. Svátostí jako takovou je biřmování a pomazání nemocných; naproti tomu součástí svátostí je křestní pomazání a pomazání při udělování kněžství.

V sou­vislosti s křesťanskou iniciací již velmi záhy, v II. století, ob­jevuje obřad pomazání, jenž obecně následuje po křtu, ale ně­kdy, jako v Sýrii, mu i předchází. Z tohoto obřadu pomazání (chrio) je odvozeno i pojmenování „křesťané” (christianoi) stejně jako z něj vyplynulo jméno Kristus.

Obřad pomazání nabývá mimořádného významu v rámci mystagogické katecheze, kde se začíná objevovat jako samo­statný obřad související s iniciací a umisťovaný mezi křest a přijetí eucharistie. … Později se tento obřad pomazání osamostatnil, stal se dnešní svátostí biřmování. … Povězme si tedy o této svátosti pár slov. Nikoli o jejích dějinách a vývoji, neboť ty jsou poměrně složité, ale o tom, co o ní v současnosti učí katolická církev.

Nejnovější a nejkrásnější je na tom zdůraznění pouta mezi biřmováním a Letnicemi a mezi biřmováním a udělením cha­rismat.

4. Duchovní pomazání jako životní styl

Nyní se podívejme, jak z tohoto biblického a svátostného základu vyrůstá duchovní pomazání chápané jako životní styl nebo jako kvalita jednání. Obě věci spolu úzce souvisí. Nicmé­ně se tato dvě pomazání nekryjí, neboť jedno náleží do objek­tivního řádu tajemství a to druhé do subjektivního řádu askeze a mystiky.

Navíc je pomazání opět chápáno spíše jako čin než jako stav. Je to cosi, co člověk nevlastní natrvalo, co jej v dané chvíli „zaplaví” při výkonu určité služby nebo při modlitbě.

5. Jak obdržet pomazání Ducha

Tento stav je typický určitou vnitřní jasností, která člověka uschopňuje ke zvládnutí činností a věcí. Tak trochu se to podobá „formě” u závodníka a inspiraci u básníka: je to stav, v němž člo­věk dokáže vydat ze sebe to nejlepší. Sám o sobě je však neucho­pitelný…. Mít pomazání tedy znamená mít Ducha svatého za „nerozlučného druha” na pouti životem, činit vše „v Duchu”, v jeho přítomnosti a pod jeho vedením. To nese určitou pasivitu, kdy sebou člověk nechá pohybovat, nebo jak to nazývá Pavel, „nechá se vést Duchem” (srov. Gal 5,18). Pomazání je více darem Ducha než naším dílem.

Jestliže je však pomazání dáno přítomností Ducha a je jeho darem, co můžeme učinit pro to, abychom je získali? Především musíme vycházet z jedné jistoty: „Byli jsme pomazáni Sva­tým,” ujišťuje nás Jan. Jinak řečeno, jsme již pomazáni díky křtu a biřmování; ba dokonce, podle tradičního učení, které je založeno na 2. listu Korintským 1,21–22, se toto pomazání do naší duše nesmazatelně otisklo a zanechalo v nás svou značku či pečeť. Toto pomazání může zůstat skryté, nečinné, pokud je „neosvobodíme” jako vonnou mast, která nevydává žádnou li­bou vůni, dokud je uzavřená v nádobě.

Co tedy můžeme pro pomazání učinit z naší strany? Poma­zání na nás nezávisí, ale jen my můžeme odstranit překážky, které brání jeho rozlití. Není těžké pochopit, co pro nás zna­mená rozbít alabastrovou nádobku. Tou nádobkou je naše lid­ství, naše já, někdy naše suché intelektuálství. Rozbít je zna­mená vydat se Bohu, být mu poslušní až k smrti jako Ježíš.

6. Pomazání k šíření Kristovy vůně ve světě

Svátostné pomazání nám uděluje jakousi autorizaci k určitým věcem, ni­koli však autoritu při jejich výkonu. Zajišťuje apoštolskou po­sloupnost, nikoli však nezbytně také apoštolskou úspěšnost.

Vonný olej vydává vůni neustále prostě proto, že existuje. A pomazání bylo udě­leno každému věřícímu právě proto, aby byl „Kristovou vůní”.

Podle tohoto působivého duchovního čtení Bible je Duch svatý tímto vzácným olejem vylitým na hlavu nového Nejvyššího velekněze, jímž Ježíš Kristus. Z hlavy se pak šíří jako „ole­jová skvrna” po těle církve až na lem jejího oděvu, tam, kde se církev dotýká světa.

Bože, tys pomazal svého Syna Duchem svatým, poslal jsi ho světu jako Pána a Mesiáše a nám dáváš účast na jeho poslání; posilni nás, abychom toho poslání věrně plnili a vydávali svě­dectví, že on přinesl světu vykoupení.