Duch svatý nám uděluje velký Boží pokoj

1. Holubice míru

Pokoj je jedním z nejčastějších a významově nejbohatších výrazů v křesťanství a Bibli. … Avšak pokoj je i slovo, jež vyjadřuje nejobecnější a nejhlubší touhu každého člověka. … Není bez významu, že Duch svatý i pokoj mají stejný symbol: holubici. … Dávný duchovní autor uvádí: „Když Bůh stvořil Adama, nedal mu hmotná křídla, jaká mají ptáci, ale připravil mu křídla Ducha svatého, aby jej pozvedla a dala mu odpočívat tam, kde se zlíbí Duchu.

Slovy: „Dále nepřítele za­puzuj a duši pokoj uděluj,” tedy Ducha svatého prosíme, aby v našem životě vykonal totéž, co v Kristově. Aby nám pomohl zvítězit v boji s pokušením a dal nám již v tomto životě okoušet prvotiny věčného pokoje, jenž na nás čeká v nebesích. … Pokoj, o který Ducha žádáme, neznamená klidný život, jak je zřejmé na první pohled, nejde o falešný pokoj. Je to spíše pokoj ve zkoušce a po zkoušce.

2. Ovoce Ducha

V mnohých textech je pokoj uváděn jako „ovoce Du­cha”. … „Ovocem Božího Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání” (Gal 5,22). Vyjmenované plody Ducha jsou uvedeny jen jako příklad, nějako vyčerpávající výčet.

Užitečnější je souvislost s Ježíšovým výrokem o dob­rém stromu, který nese dobré ovoce, a o špatném stromu, který nese špatné ovoce (srov. Mt 7,16 a násl.). Tělo by v tomto pří­padě bylo špatným stromem, jenž může nést jen špatné ovoce, a Duch dobrým stromem, nesoucím jen dobré ovoce.

Ovoce Ducha se však týká závažnější teologická otázka: je totožné s ctnostmi nebo nikoli? Na rozdíl od charismat, která jsou výlučným dílem Ducha, jenž je uděluje, komu a kdy chce, ovoce je výsledkem spolupráce milosti se svobodou. Jsou to plody země naší svobody, která je přivádí na svět, když je svlažena rosou Ducha.

Ovoce Ducha se liší od darů Ducha, jež jsou u každého člo­věka jiné, také tím, že je stejné pro všechny. Ne všichni mohou být v církvi apoštoly, proroky, evangelisty, ale všichni bez roz­dílu, od prvního do posledního, mohou a mají být láskyplní, trpěliví, pokorní a pokojní.

Ovoce Ducha je „kristologické”, a proto svědčí o těsném vztahu s Kristem. Ježíš řekl: „Kdo zůstává ve mně a v kom já, ten nese hojné ovoce”.

3. Pokoj je Boží!

Co je to pokoj? Klasické místo si vydobyla Augustinova definice: „Pokoj je klid řádu”. V Bibli výraz pokoj (shalom) znamená více než pouhý klid řádu. Označuje sice stav člověka žijícího v souladu s Bohem, s věcmi a se se­bou samotným, ale také blahobyt, odpočinek, bezpečí, úspěch, slávu. Někdy označuje dokonce všechny mesiánské přívlastky a je synonymem spásy.

Ve Starém zákoně je pokoj často přiřazován ke spravedlnosti (srov. Ž 72,7; 85,11) a v Novém zákoně k milosti.  … Ale Písmo nám odhaluje ještě vyšší význam pokoje, když hovoří o „Božím pokoji” (Fil 4,7) a o „Bohu pokoje” (Řím 15,32). Pokoj zde neznamená jen to, co je Bohem dáno, ale i to, co Bůh je. Pokoj je přesně to, co v Bohu panuje.

Téměř všechna náboženství vzniklá v okolních zemích hovoří o válčících božských světech. Odlišnost učení o Trojici jako dokonalé jednotě lásky v pluralitě osob.

4. Náš pokoj spočívá v jeho vůli

Dosud popisovaný pokoj můžeme nazvat objektivním, neboť je realitou existující mimo člověka, jež je člověku sdělována. Tento Boží či Kristův pokoj se po obdržení věřícím člově­kem, jemuž je udělen jako milost, spojuje s jeho svobodou a působí spolu s ní, což je charakteristikou každého „ovoce Ducha”. Tak se rodí subjektivní pokoj, pokoj jako ctnost nebo jako sta­bilní kvalita typická pro mírného a pokojného člověka. Tento pokoj závisí i na nás. Je známý jako pokoj srdce nebo pokoj duše nebo jako vnitřní pokoj. Tento stav hesychie neboli pokoje srdce je něčím, co lze zakusit, ale ne vylíčit. Nezávisí na nepřítomnosti všech sporů, pokušení a bojů, protože sídlí na mnohem hlubší úrovni.

Křes­ťan, v němž přebývá Duch, není vyňat z bojů, pokušení, špat­ných tužeb a vzpurných pocitů, protože obdržel teprve „prvo­tiny Ducha” (Řím 8,23). Rozdíl mezi ním a „tělesným” člověkem je v tom, že „cítí, že mu jsou tyto pocity nepříjemné”, zatímco ten druhý si jich nevšímá a vůbec se jimi netrápí.

Svět považuje za pokoj to, že zlo bude od člověka odtrženo a od­děleno […]. Ale Kristus takový pokoj neuděluje: vytrhává člověka ze zla, nikoli zlo z člověka.

Pokoj ducha bývá také nejčastěji „klidem po bouři” v tom smyslu, že jej člověk podobně jako Ježíš zakouší především po překonání nějakého těžkého pokušení nebo útoku. Radost a smutek se mohou střídat, přicházet a odcházet i u spravedli­vého a svatého člověka, ale o hlubokém pokoji srdce to neplatí. Ten je jako podmořský proud pomalu postupující v hlubinách chráněn před vlnobitím na hladině. Spravedliví se v těchto pří­padech cítí souženi, nikoli však drceni, rozrušeni, nikoli však zoufalí (srov. 2 Kor 4,8).

Boží nepřítel umí napodobovat téměř všechny pohyby a sta­vy duše, dokonce i vidění Krista a andělů a extáze. Jediné, co v žádném případě napodobit neodkáže, je pokoj srdce, takže to, zda nám určitá věc pokoj dodává či bere, se stává nejj istěj ším kritériem rozlišování. Pokoj je nejnezaměnitelnějším zname­ním Boží přítomnosti.

Ohledně pokoje srdce je nejdůležitější zjistit, jak jej dosá­hnout a jak jej prohlubovat. … Shrnout do dvou hlavních prostředků: při­lnutí k Boží vůli a následování Krista. … Vnitřní neboli subjektivní pokoj exis­tuje tou měrou, kterou se již v tomto životě vírou a odevzdáním se přimykáme k Boží vůli. … Činit Boží vůli nyní znamená následovat Ježíše Krista.

5. Blahoslavení tvůrci pokoje

Neriskujeme tím však, že pokoj zredukujeme na soukromou, zcela osobní záležitost neboli na pouhý pokoj srdce?  Pokoj jako ovoce Ducha ústí v evangelní bla­hoslavenství tvůrců pokoje.

Pokoj nelze vést jako válku. K válce je třeba dlouhých pří­prav, je zapotřebí zformovat silná vojska, vymyslet plány, při­pravit strategie a zaútočit jako jeden muž. Běda tomu, kdo by chtěl bojovat dříve, sám, na vlastní pěst. Byl by odsouzen k jisté porážce. Pokoj se nastoluje přesně naopak.

Pokoj lze nastolit pouze na vlastní pěst, ihned, když či­níme krok jako první, právě tam, kde jsme. Stejně jako ke zro­zení života stačí jen dva lidé, muž a žena, ale množství lidí diskutujících o životě nad mnoha knihami kolem stolu nezmů­že nic, tak stačí dva lidé i ke zrození pokoje.

Jak se člověk stane tvůrcem pokoje? Velmi významným prostředkem je nešířit zlo. Pro zlá slova, nepřátelské soudy, kritiky máme být „konečnou stanicí”.

Být tvůrcem pokoje samozřejmě obnáší i to, že na sebe bereme ini­ciativy přinášející pokoj, že podporujeme spravedlnost. … František z Assisi: „Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje.”

Významnou kapitolu o pokoji dnes představuje právě mír me­zi náboženstvími, a především mezi jednotlivými křesťanskými církvemi. Nedávná zkušenost dokazuje, že ne­srovnalosti jednotlivých učení se vyřeší snáze, když z nich vy­mizí nepřátelství.

Když Ježíš říká: „Pokoj vám dávám” (srov. Jan 20,19), není to jen obyčejný pozdrav. Jsou to mocná slova, která působí to, co znamenají (significando causant). V jeho ústech není slovo mír zbožným záměrem, nýbrž aktivní a tvůrčí realitou.

Dokud jsme na tomto světě nemůžeme samozřejmě očeká­vat naprostý a definitivní pokoj. Svatý Pavel napsal římským křesťanům: „Je-​li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji” (Řím 12,18).

Ne vždy je tedy možné žít v pokoji se všemi a ne vždy to závisí na nás. Pokoj je stejně jako svatost a jednota eschatologickým dobrem, které náleží nebeskému Jeruzalému.

Dobrý Bože, tvé království v nás je jen láska a pokoj, vytvoř ty sám v naší duši nezbytné ticho, aby ses jí mohl sdělit. Klidné chování, touha bez vášně, horlivost bez rozrušení: to vše může pocházet jen od tebe, věčná moudrosti, nekonečná činnosti, neměnný odpočinku, pokoji a vzore pravého pokoje. Tento pokoj jsi nám přislíbil ústy proroků, přinesl jsi nám jej prostřednictvím Ježíše Krista, zaručil jsi nám jej vylitím tvého Ducha. Nedopusť, aby nás nepřítelova závist, vzedmutí vášní, skrupule svědomí připravily o tento nebeský dar, jenž je pečetí tvé lásky, předmětem tvých příslibů, cenou krve tvého Syna. Amen. „