Duch svatý nám umožňuje učinit zkušenost s Boží láskou

1. Nové víno do nových měchů!

Poté, co jsme o Duchu svatém uvažovali jako o lásce v Tro­jici a v církvi, budeme se mu nyní věnovat jako lásce v osobě věřícího člověka neboli každého z nás. … K jejímu vylíčení již nestačí symboly pře­vzaté z přírody — vítr, voda, oheň; je třeba je hledat ve světě lidí.

Představme si měch, do něhož se má nalít nové víno, ale je v něm ocet. Co s tím? … Totéž platí i o našem srdci: „Bůh nám ne­vlévá své dobro, dokud nám neodejme naše zlo.“

Hymnus Veni creator před­stavuje Ducha nejdříve přívlastkem „živá voda” jako původce nového zrození a nového života, potom výrazem „oheň”, jenž nám rozkryl negativní aspekt tohoto života, který spočívá v od­stranění hříchu. Nyní nám titulem „láska” umožňuje spatřit po­zitivní prvek tohoto života v celé jeho kráse.

Nesmírně bohatý je obsah výrazu ca­ritas. Abychom pochopili, co se za titulem „láska” skrývá, musíme mít na paměti tři věci. Duch je láska v Nejsvětější Trojici, neboť vzájemně pojí Otce a Syna; Duch svatý je láska v církvi, pro­tože je poutem její jednoty; Duch svatý je láska v každém vě­řícím, neboť mu umožňuje živou zkušenost s Boží láskou.

2. Duch svatý, láska Otce a Syna

Vydáme-​li se po Augustinových stopách, Augustina zasáhly v Novém zákoně především tři věci: Duch svatý je dar, společenství a radost. … Dar je znamením lásky. … Znamením a projevem lásky je také společenství. Společenství není nic jiného než setkání většího počtu duchovních a rozumných by­tostí v lásce. A konečně: z čeho jiného pramení radost než z to­ho, že člověk miluje a je milován?

V tomto okamžiku Augustinovu mysl osvítí záblesk světla, který ozáří celou jeho dosavadní cestu. Takže Duch svatý je ten Bůh, o němž Písmo prohlašuje: „Bůh je láska!” (1 Jan 4,8.16). Tento pohled přejatý z Písma vrhá paprsek světla i na vnitřní život Trojice. Bůh je láska, a proto, jak zjevně vyvozuje Augustin, je Trojice! „Láska předpokládá někoho, kdo miluje, někoho, kdo je milován a lásku samu.“ … To je samozřejmě jen lidská analogie, ale nepochybně právě ona nám umožňuje nejpronikavější pohled do neprobádatelných Božích hlubin.

3. Duch — láska v církvi

Otec a Syn chtěli, abychom by li jedno mezi sebou navzájem prostřednictvím téhož pouta, které pojí i je, totiž pro­střednictvím lásky, jíž je Duch svatý. Láska „nejlepší ze všech cest”: množí totiž charismata a z charismatu jednoho člověka činí charisma všech.

Augustin: „Jednota církve má dvě úrovně: viditelnou úroveň znamení, nazývanou „svátostné společenství”, a neviditelnou úroveň, nazývanou „společenství svatých”, které se uskutečňuje, když člověk láskou přilne k jed­notě těla a je „oživován” Duchem svatým.“

V důsledku protestantské reformy byl v ka­tolické církvi kladen takový důraz na viditelný institucionální a hierarchický aspekt církve a úloha Ducha svatého v církvi jimi zůstala za­stíněna. ….. V protestantském světě došlo k témuž rozvodu, ale v opač­ném směru. ……Na jedné straně stojí církev bez Ducha svatého a na straně druhé Duch svatý bez církve.

Irenejův výrok: „Kde je církev, je i Boží Duch, a kde je Boží Duch, je i církev a každá milost.“

Dnes si totiž mnoho lidí začíná klást tuto otázku: může mně, jakožto katolíkovi, připadat bližší společenství těch, kdo jsou sice po­křtěni v mé církvi, avšak o Krista nejeví pražádný zájem a jsou křesťany jen podle jména, nebo spíše těch, kdo sice náleží k ji­ným církvím, ale věří v tytéž základní pravdy jako já, milují Ježíše Krista natolik, že za něj i položí život, a jednají v moci samotného Ducha svatého?

4. Všichni byli naplněni Boží láskou!

Poté, co jsme o Duchu svatém uvažovali jako o lásce v Tro­jici a v církvi, budeme se mu nyní věnovat jako lásce v osobě věřícího člověka neboli každého z nás. … Letnice nebyly jen záležitostí pouze objektivní, nebyly jen hlubokou, ač nečekanou a nevědomou změnou, ale byly také záležitostí subjektivní, byly zkušeností. Přechod od srdce plného otrockého strachu k srdci plnému synovské lásky se ne­udal nepozorovaně v jakési „celkové anestézii”, jako se dnes provádějí transplantace srdce. Apoštolově naopak učinili úchvatnou zkušenost s Boží láskou: že jsou milováni Bohem a že Boha milují.

Tato skutečnost, že příchod Ducha svatého je na subjek­tivní úrovni převáděn ve zkušenost lásky, je potvrzována kaž­dými „novými Letnicemi”. Lidé, kteří se účastnili rekolekcí, doznávali, že se v určitém okamžiku báli, že „neunesou tolik Boží lásky”, jíž se cítili zaplaveni.

Ale proč je kladen takový důraz na cítění? Je opravdu nutné s Boží láskou učinit zkušenost? Nestačí a není dokonce zásluž­nější mít Boží lásku ve víře? Právě citovaný autor prohlásil, že když jde o Boží lásku, je i pocit milostí. … Třebaže nezávisí na nás, zda si tento pocit udržíme nastálo, je dobré o něj usilovat a toužit po něm.

Jestliže Letnice spočívají konkrétně v živé a proměňující zkušenosti Boží lásky, proč je tato zkušenost většině věřících dosud neznámá? Jak jim ji umožnit? … Boží láska vlévaná do našich srdcí Du­chem svatým se šíří dvěma směry: je to současně láska, jíž Bůh miluje nás, a láska, jíž nás uschopňuje k lásce k Bohu a bližní­mu. Je to rub a líc téže lásky, nejedná se o lásky dvě.

Boží láska působí extázi, vyjití ze sebe. Kdybychom zůstali jen u prvního kroku a jen Boží lásku přijímali a nepředávali ji dál, bylo by to, jako bychom chtěli zastavit tok řeky: stala by se z ní bažina, bažinatá mokřina. Jako déšť padá z nebe a nevrací se, dokud nezavlaží zemi a nedá vzklíčit semenům (srov. Iz 55,10 a násl.), tak se ani Boží láska vlitá do našich srdcí nesmí k Bohu vrátit, dokud nevykoná svůj úkol a nepřinese své plody.

Ve křtu nám bylo dáno nové srdce. Toto nové srdce možná zůstalo jakoby atrofické, protože nebylo dostatečně používáno. Mělo být „zurčícím pramenem”, ale zůstalo „zapečetěným práme­nem”. … Když se srdeční rytmus člověka z jakéhokoli důvodu zastaví, snažíme se jej obnovit masáží, dokud se srdce nezačne pohy­bovat samo. Podobný úkol nás čeká i v tomto případě: musí­me provést jakousi masáž či umělé dýchání. Provádíme je tak, že začneme milovat, i silou vůle, bez nadšení, či aniž bychom lásku předem cítili.

Řeka Jordán se ve svém toku vlévá do dvou moří — Galilejského a Mrtvého. …

Musíme se chovat jako vdova ze Sarepty, k níž přišel prorok Eliáš. Totéž činí Bůh s námi. Prosíme Boha, aby se nad námi slitoval a dal nám kousek své lásky, a on nás žádá, abychom to málo lásky, co máme, dali jako první jemu a bližnímu, abychom vy­prázdnili své nádoby.

I skutečnost, že někoho mi­lujeme, je znamením, že nás miluje Bůh.

Milosrdenství Otce a Syna, posvátný prameni všeho dobra, Duchu Utěšiteli! Z hlubin Nejsvětější Trojice vytryskni, proude lásky, zaplav naše nitra. Vzplaň zde, sladký plameni, dotkni se našeho kamenného srdce, zažeň smutný led. Jako lehký vánek zavěj a zažehni nás svou zbožšťující láskou. Díky tobě jsme s tebou spoutáni a spojujeme se navzájem poutem lásky.