Duch svatý obnovuje v naší době divy prvních letnic
Poslední dva verše první sloky zní: „Naplň nebeskou milostí srdce, která jsi stvořil.“ … Tento verš chvalozpěvu tedy připomíná Letnice. Výraz „milost” zde poukazuje na osobu Ducha svatého. … Od Ducha svatého nežádáme, aby nás naplnil nějakým svým, byť sebevětším darem, nýbrž sám sebou. … Vsunutím slova „milost” dodal autor své prosbě novou dimenzi, a tím ji nesmírně obohatil. Přitáhl na oběžnou dráhu Ducha veškeré Kristovo dílo. Vytvořil nerozlučné pouto mezi pneumatologií a kristologií. Milost je totiž styčným bodem mezi dílem Krista a Ducha: první je původcem milosti a druhý je jakýmsi jejím obsahem.
V Novém zákoně nacházíme tři slovesa a tři obrazy vyjadřující příchod Ducha svatého v nás: být pokřtěni v Duchu svatém, být vyzbrojeni Duchem svatým (Lk 24,49) a být naplněni Duchem svatým. Poslední výraz bývá používán nejčastěji.
- Duch svatý a návrat tvorů k Bohu
Díky prvnímu stvoření jsme Božími tvory, a díky druhému stvoření jsme také Božími dětmi. Nové stvoření není tedy nic jiného než nové zrození „shůry” neboli „z Ducha”, o němž se v evangeliu zmiňuje Ježíš (srov. J 3,3.5). Podle Augustina jsme díky prvnímu stvoření lidmi, díky druhému jsme křesťany. I dar stvoření je milost, neboť jej dostáváme zdarma. Ale milost, díky níž se stáváme křesťany, je velmi odlišná. V prvním případě jsme neměli žádnou zásluhu na tom, že nás Bůh učinil hodnými svého daru, ale v druhém případě jsme měli řadu přitěžujících okolností, které nás činily nehodnými. Proto nenazýváme milostí stvoření (neboje tak nazýváme jen obecně) a výraz milost vyhrazujeme jen pro vykoupení.
Svatý Tomáš Akvinský vybudoval celou svou Teologickou sumu na schématu „vyjití tvorů z Boha” a „návratu tvorů k Bohu”.
Víme, že zcela nepodložená je myšlenka Jáchyma z Fiore, jenž Duchu svatému vymezoval třetí a poslední údobí dějin. Myšlenka jakési třetí éry se nám dnes jeví jako správná, jen pokud není aplikována na realitu a působení Ducha, ale na jeho zjevení a na to, jak se nám ukazuje. V tomto smyslu ji přijímá Řehoř Naziánský, který rozlišuje tři fáze zjevení Nejsvětější Trojice: ve Starém zákoně s plně zjevil Otec a byl přislíben a zvěstován Syn; v Novém zákoně se plně zjevil Syn a byl zvěstován a přislíben Duch svatý; v době církve konečně plně poznáváme Ducha svatého a těšíme se z jeho přítomnosti.
- Co nového přinesl Duch o Letnicích?
„Naplň božskou milostí srdce, která jsi stvořil.” Chceme jimi říci: „Ty, jenž jsi na počátku našeho stvoření, buď také tvůrcem našeho posvěcení.” Není jasnějšího a stručnějšího způsobu, jak vyjádřit, že Duch stvoření je také Duchem vykoupení. Slovo „milost” je „oknem” otevřeným dokořán tomuto novému obzoru. Odkazuje na Krista, na církev, na svátosti a na teologální ctnosti víry, naděje a lásky. … Milost v křesťanství vždy znamená „Kristovu milost”. Na rozdíl od světského úzu v Novém zákoně nikdy neoznačuje přirozené dary nebo dary od tvorů, ale pokaždé jen dar nebo dary nadpřirozené.
Není to výměna přirozenosti za milost. Naopak k přirozenosti připojujeme milost, přidáváme nadpřirozené dary Ducha k darům přirozeným. Proto Ducha vzýváme současně jako stvořitele a jako milost a říkáme: „Přijď!” oběma najednou. Milost totiž přirozenost nenarušuje, ale „předpokládá” a staví na jejích základech. A to i po hříchu, neboť hřích přirozenost sice „poškodil”, ale zcela ji nezničil. Z tohoto pohledu je nové stvoření restaurováním, obnovením, pozvednutím, nikoli stvořením ex nihilo (z ničeho) jako při prvním stvoření.
Musíme však podotknout, že se hranice mezi Duchem stvořitelem a Duchem vykupitelem neshoduje s hranicí mezi Starým a Novým zákonem. Duch milosti totiž působí již v zákoně a připravuje evangelium. Ten, kdo promlouval v prorocích, byl již Kristův Duch … Rozdíl mezi Duchem stvořitelem a Duchem vykupitelem nesouhlasí přesně ani s hranicí mezi světem a církví. Jako by Duch ve světě mimo církev působil jen jako stvořitel a nějako Kristův Duch.
Co nového tedy přinesl Duch při Kristově příchodu a o Letnicích? Platí stejná odpověď, kterou dal Irenej v souvislosti s Kristem: „Přinesl vše nové tím, že přinesl sebe.“ Ten, který kdysi přicházel jen zčásti a občas k prorokům, přišel nyní v Kristu mezi nás nastálo a osobně.
Hříchem člověk proměnil vyjití tvorů z Boha neboli stvoření v odvrácení od Boha (aversio a Deo), Proto nemůže k návratu tvorů k Bohu dojít jinak než určitým obrácením k Bohu (conversio ad De-um). Vyjití i návrat označují dva objektivní, univerzální pohyby nezávislé na člověku. Člověk chtě nechtě od Boha vyšel a k Bohu se vrací; ne-li k Bohu jako odměně, pak alespoň k Bohu jako soudci. Ale odvrácení se od Boha a obrácení k němu označuje dva subjektivní pohyby, dvě svobodná lidská rozhodnutí. Člověk totiž vyjití od Boha proměnil v otočení se zády k Bohu, a proto se nyní musí k Bohu nejen vrátit, ale také se k němu obrátit. A právě při tomto procesu obrácení nyní vidíme, jak působí Duch svatý.
- Duch milosti
Nyní je jasné že celé poselství této části hymnu Veni creator je skryto ve slově milost. To je „plástev”, z níž máme „stočit med”, klíč k místnosti, v níž je ukryt velký poklad — zjevení o Duchu svatém. … Je velká blízkost (abychom neříkali přímo ekvivalence) Ducha svatého a milosti. Obě reality jsou dokonce jednou spojeny ve výrazu „Duch milosti” (Žid 10,29) … Někdy tam, kde je psáno „Duch svatý”, můžeme číst „milost” a naopak, aniž by to nějak měnilo smysl textu.
Na co toto úzké příbuzenství Ducha svatého s milostí poukazuje? Zaprvé na to, že je udělován zdarma. Duch svatý jakožto milost je Bohem udělován lidem zcela zdarma, bez jejich zásluh. Zadruhé je to jeho historičnost neboli skutečnost, že pochází z vykupitelské události Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. … Duch svatý s Kristem vstoupil do dějin a ve křtu vstoupil o života každého věřícího.
A co se naopak z příbuzenství s Duchem svatým dozvídáme o milosti? Hlavním významem slova milost není něco, co Bůh nachází v člověku a co mu činí člověka milým, nýbrž především akt samotného Boha, jímž člověka činí spravedlivým a sobě milým.
Milost je něčím, co člověk zakouší. Stejně jako platí o Duchu svatém, není jen představa, chápání milosti či víra v ni (pokud vírou rozumíme jen přitakání mysli), ale lze ji — a je to zcela normální — i zakoušet. … Apoštol Pavel tedy hovoří o Duchu svatém i o milosti jako o něčem, s čím lze učinit zkušenost, čímž je míněna zkušenost duchovní, nikoli hmotná.
- Křest v Duchu
První sloka hymnu Veni creator je jakoby nesena třemi slovesy umístěnými na klíčových pozicích na začátku a na konci: „Přijď, navštiv, naplň”. Tato slova dodávají celé sloce velkou dynamiku, zní v jakémsi hudebním crescendu.
Ale je tu závažný problém. Jak může církev opakovat Duchu svatému: „Přijď, navštiv, naplň?” Copak nevěří, že již Ducha svatého přijala o Letnicích, a poté že jej přijal každý věřící ve křtu? Proč říkáme: „Přijď!” někomu, kdo již tady je? … Tomáš Akvinský podává o nových „příchodech” Ducha svatého následující vysvětlení. Všímá si především toho, že Duch svatý „nepřichází” ve smyslu přemístění z místa na místo, ale „protože milostí začíná novým způsobem být v těch, které činí Božím chrámem”. Uvádí: „Neviditelné poslání Ducha se uskutečňuje pokaždé, když dochází k pokroku ve ctnosti nebo k rozhojnění milosti.“
V této souvislosti je třeba se zmínit o takzvaném křtu v Duchu. … Nejčastějším účinkem této milosti bývá, že se Duch svatý z více či méně abstraktního předmětu intelektuální víry stává konkrétní životní zkušeností. … Prostřednictvím toho, co je nazýváno křtem v Duchu, tedy zakoušíme Ducha svatého, jeho pomazání v modlitbě, jeho moc při apoštolské službě, jeho útěchu ve zkoušce, jeho světlo při rozhodování. Ještě dříve než jako projev charismat jej vnímáme jako Ducha, který nás vnitřně proměňuje, dodává nám chuť chválit Boha, odhaluje nám novou radost, otevírá mysl porozumění písmu a především nás učí prohlásit Ježíše za našeho Pána. Nebo nám může dávat odvahu přijmout nové a obtížné úkoly a sloužit v nich Bohu a bližnímu.
Duch svatý má nové poslání a přichází znovu pokaždé, když v duchovním životě nebo službě čelíme nové potřebě nebo nás čeká nový úkol, který vyžaduje novou úroveň milosti. Toto „přidání plynu” na cestě milosti bývá obyčejně spjato s přijetím svátosti, ale jak uvádí Tomáš Akvinský, není to podmínkou.
Sám Ježíš byl Otcem světu představen jako „ten, kdo křtí Duchem svatým (Jan 1,33). Ježíš během celé své činnosti „křtí v Duchu svatém” nejen prostřednictvím svátosti, kterou ustanovil. Celé jeho mesiánské dílo spočívá ve vylévání Ducha na zemi.
- Přijď, navštiv, naplň!
Co musíme udělat, abychom takovou letniční zkušenost mohli učinit i my? Zaprvé musíme vytrvale žádat Ježíšovým jménem Otce o Ducha svatého a očekávat, že nám Otec odpoví! Potřebujeme k tomu víru plnou očekávání. … V modlitbě pak musíme být „jednomyslní a vytrvalí”, jako byli ve večeřadle apoštolově s Marií. … A potom musíme být připraveni na to, že se v našem životě něco změní. Nelze zvát Ducha svatého, aby přišel a naplnil nás, ale aby všechno zůstalo stejné jako předtím.