Duch svatý nás učí, abychom svůj život činili darem

„Dar nejvyššího Boha” a „nejvyšší Boží dar”. Rozdíl je to nemalý. V prvním případě se přídavné jméno „nejvyšší” vztahuje k Bohu a nevypovídalo nic nového o Duchu svatém. V druhém případě se však přídavné jméno vztahuje k „daru”. … „Není většího daru lásky” než Ducha svatého, tudíž Duch svatý je „největším Božím darem”

Tato nejistota však neovlivňuje hlavní význam tohoto verše, jenž spočívá v podstatném jménu „dar” spíše než v přívlastku „nejvyšší”. Díky tomuto titulu můžeme Ducha svatého pociťovat blíže, více „doma”.

1. Vlastní jméno Ducha svatého 

„Obraťte se. A dostanete dar Ducha svatého.“ Druhý pád „Ducha svatého” znamená jak dar udělovaný Du​chem svatým, tak dar, jehož je Duch svatý předmětem.

Pro svatého Augustina je „Dar” vlastním jménem Ducha svatého, je tím, co vyjadřuje jeho vztah k Otci a Synu a co nám jej dává poznat jako samostatnou osobu. Ani slovo „Duch” ani slovo „svatý” tento úkol splnit nemohou, neboť i Otec je „Duch” a je „svatý” a Syn je také „Duch” a také je „svatý”.

Jak jde dohromady to, co bylo o Duchu svatém řečeno jako o daru, s tím, co se o něm říká jako o lásce? Duch svatý vlévá do srdcí lásku a tedy nejen ctnost, třebaže tu nej větší, ale i sebe sama. Božím darem je sám Dárce.

V téže linii teologie daru dojde k jeho dalšímu významnému uplatnění, které se týká učení o milosti. … Milost posvěcující je příbytkem Ducha svatého v duši a s ním i celé Trojice. Není to tedy jen jakási „stvořená kvalita” vlitá do duše ani jakási nestvořená „energie”.

2. Duch svatý, Boží „dar” a „darování se”

Duch svatý nám tedy nevlévá jen lásku, nýbrž také milování. Totéž je třeba říci i o daru: když do nás vstupuje Duchu svatý, nepředává nám jen Boží dar, ale i Boží darování se.

3. Stát se darem

Duch svatý je tedy také tím, kdo nám jako jediný může pomoci, aby se darem a „živou obětí” stal i náš život. V tom spočívá konečný cíl morálního života křesťana.

Ve Starém zákoně nesměl před Boha nikdo předstoupit „s prázdnýma rukama”.135 Ale potřeba přinést dar byla často vyjadřována obětováním věcí. … Ježíš zahájil přinášení nového druhu oběti: obětování sebe sa­ma. Apoštol Pavel nás nabádá, abychom v tomto všichni „následovali Božího příkladu”.

V jedné Tagoreově básni vypráví žebrák o svém životě toto (převedeno do prózy):

„Žebral jsem v jedné vsi a chodil ode dveří ke dveřím a tu jsem v dálce uviděl zlatý kočár. Byl to kočár královského syna. Napadlo mě: ‘To je moje životní příležitost.’ Posadil jsem se a otevřel vak v očekávání almužny, o kterou ani nebudu muset prosit, ba co víc: bohatství mi bude jen pršet! Ale jak mě překvapilo, když se kočár poblíž zastavil, královský syn z něj vystoupil a natáhl ke mně pra­vici se slovy: Co mi můžeš dát? Copak je hodno krále natahovat ruku k žebrákovi? Zmatený a v rozpacích jsem z vaku vytáhl zrn­ko rýže, jen jedno jediné, to nejmenší, a podal jsem mu je. Jak jsem později litoval, když jsem večer ve svém vaku našel jedno zrnko zlata, jen jedno jediné. Hořce jsem se rozplakal, že jsem neměl odvahu darovat mu všechno.“

Vše, co nedarujeme, je ztracené, protože my jsme odsouzeni k smrti a spolu s námi zemře vše, co jsme si až do konce ucho­vávali, zatímco to, co darujeme, nepodléhá zkáze a trvá tedy určitým způsobem nadále, navěky.

Když hovoříme o odevzdávání života jako daru a živé oběti, musíme mít na paměti hlavní zákon obětování. V křesťanství není příjemce osobou, která má z daru a oběti prospěch. Adre­sátem je vždy Bůh, zatím co uživatelem je vždy bližní. Kristus „sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá” (Ef 5,2). Obětoval se „Bohu”, ale „pro nás”. I my musíme obě­tovat život Bohu, ale pro bratry.

Sami o sobě však svůj život nedokážeme učinit darem Bohu pro bratry, aniž by nám v tom zvláštním způsobem pomohl Duch svatý.

4. Duch svatý obnovuje vzájemný dar manželů

Ustavujícím aktem manželství je vzájemné darování se, udě­lení svého těla. Proto analogicky k tomu, co se děje po každém darování, manžel již není pánem svého těla, neboť jím je manželka, jíž se daroval, a naopak.

Duch svatý není přítomen jen v okamžiku uzavření sňatku, ale v každém okamžiku a v každém gestu vzájemného darování se a zvláštním způso­bem v manželském aktu, který je jeho nejsilnějším momentem.

Církevní otcové používají v souvislosti s Du­chem svatým obrazy přejaté z manželství: objetí a polibek. Svatý Ambrož poznamenává: „V polibku je více než pouhý dotek rtů: je v něm touha vlít do toho druhého svůj vlastní dech.“

Tato symbolika bývá používána, jak vidíme, nejen ve směru od symbolu ke skutečnosti, když se pokouší vnést světlo do chápání osoby Ducha svatého na základě manželského polibku a objetí. Lze ji použít i v opačném směru, vycházeje od Ducha svatého jakožto Božího daru, a osvětlit tak hluboký význam lidské manželské lásky. … Jen když se tato tupá, útočná a majetnická láska pozvedne na lásku darující se (a právě tomu učí Duch svatý), může intimní styk vytvořit mezi manžely onu sladkou jednotu pokoje, která je bledým pozemským odleskem božského objetí Ducha.

Duch svatý nám jako Boží dar poskytuje základ teologie „slasti”, která dokáže tuto lidskou zkušenost alespoň v zásadě vykoupit z dvojznačnosti, jež na ní spočívá. … V lidské zkušenosti se slast střídá s bolestí. Ve světle Trojice se však slast jeví jako neoddělitelný průvodce daru. V tomto případě slast následuje po utrpení jako jeho plod, nepředchází je tedy jako příčina, a tak poslední slovo náleží slasti, nikoli bolesti nebo úzkosti.

Jedním z nejviditelnějších plodů přechodu Ducha je oživení mrtvých či vyhaslých manželství. …. Bylo by hrubou chybou považovat manžel­ství za něco absolutního, podle čeho se odvozuje a měří úspěch či neúspěch života. Plné spojení, dokonalá jednota a na­prosté darování se stane nikdy nepomíjející skutečností jen v Bohu.

Hlas, který zněl v ráji v první den manželství, a Boží požehnání platí bez ustání.

Utěšiteli, spoj ty sám manžele, které jsi povolal, jako jsi spojil církev s jejím ženichem Kristem.