Duch svatý nás osvobozuje od hříchu a vlažnosti

1. Bude vás křtít Duchem svatým a ohněm

Písmo rádo vysvětluje božské pravdy na protikladech. To vysvětluje, proč je Duch svatý líčen pomocí zcela protikladných symbolů vody a ohně. … V našem případě se jedná o ještě mnohem hlubší kontrast. Z vody se rodí život, zatímco oheň jej ničí.  …. Tímto protikladem autor hymnu ještě více zdů­raznil myšlenku, kterou jsme objevili v symbolu živé vody: Duch sice nový život tvoří, ale zároveň nechává zemřít život starý.

Jan Křtitel prohlašuje o Kristu: „On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm” (Mt 3,11). … Slova hymnu Veni creator nás jako obvykle vedou k Bibli čtené a žité v církevní tradici. … Ježíšův výrok: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi” (Lk 12,49), se vztahuje k daru Ducha. … Také Pavel vybízí věřící, aby Ducha „nezhasínali” (srov. 1 Sol 5,19).

Ale jeden význam všechny ostatní zdaleka převyšuje. Oheň očišťuje. Očištění je často symbolizováno i vodou, ale s jedním důležitým rozdílem, z Bible jasně patrným: „Zlato, stříbro, měď, železo, cín a olovo, vše, co snese oheň, pře­pálíte ohněm a bude to čisté; […] všechno, co nesnese oheň, pro­perete vodou” (Nu 31,22–23). … Oheň je tedy symbolem hlubšího, radikálnějšího očištění.

V tomto světle je třeba chápat i definici Boha jako „stravu­jícího ohně”. Jeho absolutní svatost a prostota nesnesou žádné příměsi, naopak zlo odhalují a stravují. Jen ten, kdo se zdržuje zla, bude moci „přebývat u sžírajícího ohně”. … „Tento božský oheň stravuje trní a ostny neřestí a rez hříchů; přirozenost nestravuje, nýbrž očišťuje.“

2. Duch svatý je odpuštěním všech hříchů

Nyní je u konce i úkol „bratra ohně”, který nás pozvedl až duchovní realitě symbolu: Duch svatý je ten, kdo nás vnitřně očišťuje.

Odpuštění hříchu a vlití milosti nejsou dvě následné opera­ce, ale jeden jediný děj nahlížený ze dvou rozdílných úhlů. Není to tak, že nejdříve je odpuštěn hřích, a potom vlita milost, ale tak, že samo vlití milosti snímá hřích.

Hřích je „vymazán”. To je působeno tvůrčí mocí zaměřenou „opačným” směrem. Není to „stvoření z ničeho”, ale „zničení do naprostého vymizení” (což není o nic méně božské než působení předchozí). Lidský hřích není jen „za­kryt”, „nepřičítán” a Bohem jakoby ignorován, ale je naopak reálně zničen, vymazán.

Církev při odpouštění hříchů nevykonává žádnou moc, jen svou službu, třebaže nezbytnou: „Církev totiž nemůže nic odpustit bez Krista a Kristus nechce nic odpustit bez církve; církev může odpustit jen člověku, který se kaje, neboli tomu, jehož se Kristus dotkl svou milostí.“ … Církev je místo, v němž „hoří” Duch, který ničí hříchy, je to jakási nikdy nevyhasínající „spalovna”, která ničí odpadky duše a udržuje Boží město v čistotě.

3. Cesta pokání s Duchem svatým

Nadešel čas, kdy bychom měli z teologických předpokladů vyvodit praktické závěry pro život. Jak máme projít tímto očiš­ťujícím a přetvářejícím ohněm?

Odstranění hříchu Bohem je prosté a je otázkou okamžiku, ale v nás se přitom odehrává jakýsi složitý proces, který by­chom mohli rozdělit na následující kroky: Duch svatý tluče na dveře svědomí výčitkou, otevíraje zpovědí, vstupuje do něj lítostí, vysvobozuje je rozhřešením, proměňuje je ospravedlněním, zapaluje je svou horlivostí.

Proces odvrácení od hříchu začíná výčitkou, která působí jako palčivá myšlenka. … Výčitka odnímá falešný klid následující po pro­hřešku. … Dosud byly účinky výčitky dvojaké a mohly vést ke dvěma opačným koncům: buď k zoufalství, nebo ke spáse.

Dnes výčitky nemají „dobré jméno”. Veškeré výčitky byly vy­světlovány jako komplex viny přicházející zvenčí, probouzený kulturou a společností, a proto byly označeny za jev patologic­ký.

Je třeba obe­zřetnějšího rozlišování mezi pravou výčitkou způsobenou vi­nou a falešnými pocity viny.

Lidstvo za tisíciletí své existence na zemi dokázalo přizpůsobit všemu, jen zlu ne. To si nelze vysvětlit jinak, než že „existuje někdo, kdo určuje, co je dobré, že existuje Bůh”. Bez něj bychom smysl pro zlo ztratili již dávno. …. Pravá výčitka je tedy jakýmsi prvotním, nedokonalým pro­jevem Ducha svatého.

Boj jen s pocitem viny a výčit­kou, který odhlíží od jeho příčiny, stejně nerozumný jako snaha srazit horečku za každou cenu nehledě na nemoc, jíž je přízna­kem.

Výčitky však mají kladnou a pro nás nejvýznamnější stránku. Výčitka svědomí se může stát naším spojencem v každodenním boji proti zlu a hříchu. … Duch výčitku používá jako tatínek nebo maminka, kteří vychovávají dítě a snaží se mu pomáhat růst tím, že se na znamení souhlasu usmějí a na zna­mení nesouhlasu zamračí.

Především je třeba každou výčitku bez váhání proměnit v lítost.

4. Od výčitky k radosti z odpuštění

„Dokud jsem mlčel, chřadly mi kosti v mých ustavičných nářcích. Vždyť dnem i nocí mě tížila tvá ruka, má síla se stravovala jak za letních veder. Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil” (Ž 32,3–5). … Když výčitce popřejeme sluchu, vede nás k vyznání viny a radosti z odpuštění.

Kritériem k rozlišení zdravé výčitky od falešných pocitů viny je právě to, že příčinou zdravé výčitky je to, co je zlé „před Boží tváří”, zatímco falešná výčitka se zabývá tím, co je zlé před tváří spo­lečnosti a jejími konvencemi.

Ale i sebedokonalejší zpověď zůstává neplodná a „neotevírá” svědomí Duchu, pokud s sebou nenese pokání a zkroušenost srd­ce. … Opravdová zkroušenost není jen obyčejnou lítostí nad tím, čeho se člověk dopustil, je totiž nekonečně větší. Znamená to začít vidět hřích na pozadí nekonečné lásky Boha Otce a Kris­tovy smrti na kříži.

Při pokání, jež s sebou nese obrácení, dochází k tajemnému setkání milosti a svobody. Svoboda jde díky nesmírně delikát­nímu působení Ducha svatého ruku v ruce s milostí. … Lidské srdce se otevírá dvěma klíči: jeden má v ruce Bůh a ten druhý má člověk. Ani jeden z nich nemůže otevřít srdce sám. Bůh ve své všemohoucnosti může vše vyjma toho, aby člověk pocítil v srdci zkroušenost a pokoru. K tomu je tajem­ným způsobem zapotřebí také lidské lítosti. Bůh se nemůže „kát” za člověka.

Od pokání k rozhřešení a ospravedlnění. Pokáním končí úloha člověka a začíná výlučná úloha Boha. … Církev vykonává jen jednu službu a člověka mění z hříšníka na spravedlivého Duch svatý.

5. Horliví v Duchu

Duch svatý i nadále působí jako oheň, avšak nikoli jako oheň, který očišťuje a přetavuje, ale jako oheň, který hřeje a zažehuje. … Ne­spokojuje se s pouhým očištěním od hříchu, ale působí v nás tak dlouho, dokud nejsme „horliví v Duchu” (Řím 12,11)

Konkrétně to znamená, že nás Duch svatý chrání před sklouznutím do vlažnosti. … Z vlažnosti se člověk dostane jen novým, rozhodným zásahem Ducha svatého.

Vyléčit vlažnost horlivostí — to se snadno řekne. To je, jako říci nemocnému, že lékem na jeho nemoc je zdraví, jako by jej netrápilo právě to, že zdraví nemá. Lékem na ​vlažnost není horlivost, ale Duch svatý. Horlivost je opak vlažnosti, nikoli lék. … To přináší naději i nám. … Známe stoprocentně účinný lék: potřebujeme pořádné Letnice! S pomocí milosti se můžeme z vlažnosti dostat.

Kéž by už ve mně božský Oheň vzplál a zazářil,

plevy myšlenek spálil na popel a hory roztavil!

Kéž by z nebe sestoupil a strávil všechno zlo!

Duchu svatý, přijď, k tobě volám, Duchu horlivosti!

Sestup do srdce a projasni mou duši, Ohni tavící!

Prohledej každý kout mého života a celý jej posvěť! „