Tématem této první úvahy jsou úvodní dvě slova hymnu Veni creator. „Přijď, Duchu!” a zvláště jeho jméno.

1. Ruah, jméno Ducha

Ale Duch je jen přeložené jméno. Když někoho máme oprav­du rádi, chceme o něm vědět všechno, tedy i jeho „křestní” jméno. Skutečným jménem Ducha, pod nímž jej poznali první adresáti zjevení, je „ruah“.

Pro Židy mělo jméno takový význam, že bylo téměř ztotož­ňováno s nositelem.

Jméno navíc nikdy nebývá jen pouhým do­hodnutým názvem, vždy vyjadřuje něco o svém nositeli, jeho původu či postavení.

Co slovo ruah znamená v hebrejštině? Jeho původním vý­znamem je atmosférický prostor mezi nebem a zemí. V širším smyslu pak zna­mená „životní prostor”, v němž se člověk pohybuje a dýchá.

Ruah znamená dvě úzce spjaté věci: vítr a dech. To platí i o řeckém výrazu pneuma a latinském spiritus.

Vítr nedostal jméno podle Du­cha svatého, ale naopak. Jinými slovy, znamení předcházelo významu, neboť v lidské zkušenosti se neobjevuje nejdříve to, co je duchovní, a pak teprve to, co je hmotné, ale právě naopak.

Obraz mocného vichru a vzdušného víru vyjadřuje moc, svobodu a transcen​denci Božího Ducha.

Na druhé straně obraz dechu nebo vánku vyjadřuje dobrotu, mírnost, klid a imanenci Božího Ducha.

Sloveso „mluvit” se typicky pojí s předložkou v, stejně jako v souvislosti s Ot­cem bývá používána předložka od a se Synem předložka skrze: „od Otce, skrze Syna, v Duchu svatém”.

Dů­vodem není, že by Bůh byl tak složitý nebo měnil svou povahu, ale fakt, že nedokážeme jediným pohledem obsáhnout celou jeho nekonečnou a přitom prostou realitu.

Dvě „knihy” napsané Bohem — kniha stvoření, složená z věcí a němých prvků, a kniha Bible, sestávající z písmen a slov — tak na sebe navzájem vrhají světlo a vysvětlují jedna druhou.

Augustin uvádí, že se v okamžiku, kdy začal vnímat Boží tajemství zblízka, roztřásl „láskou a hrůzou”

Duch svatý je současně absolutní mocí i nekonečnou něhou, ne­zadržitelným pohybem i nesmírným pokojem.

2. Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti

Uvažujme tedy o Duchu především jako o tajemství moci a transcendence.

Ale co slovo kadoš znamená v hebrejštině? Slovo „svatý” má sice v současnosti přesný obsah, nicméně ztratilo svou pů­vodní moc. Zůstal mu téměř jen morální význam: dobrý, zbož­ný, čistý. … Slovo „Svatý” tedy vystihuje oblast božství, jejímž protikladem je sféra lidství. To vše je obsaženo v pří­vlastku svatý, jenž Duchu výsostně náleží. … Svatý je totiž slovo, které nejlépe vyjařuje „numen” neboli božskou povahu, odlišnost člověka od transcendentna, od něčeho naprosto jiné­ho.

V Novém zákoně tento „uchvacující” význam božského va­nutí bývá vyjadřován souslovím „Duch a moc”. Bůh obdařil Ježíše Nazaretského „Duchem svatým a mocí” (Sk 10,38). Je­žíš se po křtu v Jordánu vrací do Galileje „v moci Ducha” (Lk 4,14). Duch je definován jako „moc Nejvyššího” (Lk 1,35) ne­bo „moc z výsosti” (Lk 24,49).

Co nám chce Bible zjevením Ducha svatého jako síly a moci vnuknout? Myslím, že právě toto: Duch svatý je jediná opravdová síla, jediná skutečná síla, o niž se opírá církev! Církev, stejně jako věřící člověk, nežije ze své vlastní síly. … Duch svatý je silou proroků, apoštolů a mučedníků.

Slabost sama se naopak může stát neobyčejnou příležitostí zakusit moc Ducha svatého.

3. Duch svatý naplňuje naši samotu

Podívejme se na druhý rys tohoto jména: Duch svatý, tajem­ství Boží dobrotivosti a mírnosti, vlídnosti a blízkosti, je také tajemstvím pokoje.

Jeden dávný autor praví, že když nás Duch svatý učí volat Abba!, jedná jako matka, která učí své dítě vyslovovat ‘táta’ a opakuje s ním to slovo, dokud se dítě nenaučí volat tak otce i ze spaní”.

V semitských jazycích je Duch ženského rodu. … Rozvinulo se učení o Duchu svatém — „matce”, které zdůrazňuje tyto „mírné a něžné” rysy. … Intimní vztah s Bohem znamená Boha v nás a nás v Bohu, a to vše díky přítomnosti Ducha svatého. Intimita je jedním z mála lidských slov, které má jen pozi­tivní významy. … Intimitu totiž netvoří místo, ale láska, a ta pochází od Ducha svatého.

I to má své praktické důsledky. Duch svatý je odpovědí a lé­kem na naši samotu, která je vedle strachu a slabosti další vel­kou a celosvětovou příčinou utrpení. … Může-​li být slabost příležitostí okusit moc Ducha, pak se samota může stát příležitostí a podnětem ke zkušenosti s tímto „něžným hostem“. … Duch svatý je jakožto tajemství pokoje také odpovědí na náš nepokoj. Naše srdce je neklidné, nespokojené, hledající a právě Duch svatý je místem odpočinku, v němž srdce nalezne klid a pokoj.

Není nutné, snad ani možné, zakoušet mocnou i něžnou a důvěrně blízkou stránku Ducha svatého zá­roveň: jeho dynamičnost i jeho pokoj. Duch se zjevuje tu v té, tu v oné podobě a i my jej zakoušíme jednou tím, podruhé oním způsobem podle potřeb, dispozic a milosti daného okamžiku.

4. Škola „bratra větru”

Tyto symboly jsou „funkční”: nevyjadřují jen, co je Duch, ale také, co dělá, a právě tím se budeme zabývat. Podívejme se například, co se děje, když přijde vichr. Stromy se ohýbají a mohutné libanonské cedry, které mu chtějí klást odpor, se lámou. Vzpomeňme si na slova modlitby: „Skloň k sobě naši vůli, i když se ti staví na odpor.” A pozorujme líst­ky, které se naopak větru podvolují, a neutrpí proto žádnou újmu, aspoň dokud jsou zelené. Naše duše by měly být vůči Duchu vnímavé a poslušné stejně jako listy vůči větru.

Jít nebo veslovat proti větraje pořádná námaha. Ale s větrem v zádech je to hračka! Dělat něco bez Ducha svatého je dřina. Ale když totéž podniknete s ním, hned je vše lehčí!

Vítr je plodný. Přenáší semena rostlin a stromů, ukládaje na zem a opyluje květy, aby mohl vzejít nový život. Totéž činí Duch svatý se semenem, jímž je Boží slovo.

Rackové se stali mými učiteli pneumatologie. Dlouho jsem je pozoroval z rozeklaných a opuštěných útesů. Dokázali se dlouhou dobu téměř bez pohybu vznášet nad mořem, vysoko nad strmým srázem. Před očima jsem měl týž obraz jako svatopisec, který líčil, jak se na počátku světa Hospodinův Duch „vznášel” nad vodami, nad propastnými hlubinami. Ale ze vše­ho nejvíce mne zaujalo, jak racci dokážou vítr využít, aby pra­coval za ně. Vznášejí se na perutích větru (Z 18,11) a nechají se jím nést, takže mohou létat celé hodiny velkou rychlostí a neunaví se.

Vítr je jediné, co si člověk nemůže podmanit, zavřít do lahve nebo do krabice a prodávat; to už dělá s vodou, ba dokonce i s elektrickou energií, kterou lze akumulovat a prodávat v ba­teriích. Ale s větrem to možné není. Přestal by být větrem, ne­boli vzduchem v pohybu a stal by se stojatým mrtvým vzduchem. … Snažit se uzavřít Ducha svatého do pojmů, definic, tezí, trak­tátů, do jakýchsi škatulek a plechovek, jak se o to pokusil mo­derní raiconalismus, znamená ztratit jej, zmarnit.

Mnohé nám může prozradit i druhý symbol: dech, vánek. Co se stane, když z jakéhokoli důvodu přestaneme dýchat na příliš dlouhou dobu? Začneme se dusit, a to je hrozný zážitek. Voláme: „Nemohu dýchat, dusím se!” Kdybychom dokázali naslouchat své duši, když se dlouho nemodlíme a nedostává se nám Ducha svatého, uslyšeli bychom, jak také křičí: „Nemůžu dýchat, dusím se!” Když je někomu na omdlení, radíme mu: „Dýchej zhluboka, pořádně se nadechni!” A totéž bychom měli poradit i tomu, kdo chce vzdát boj proti zlu: „Zhluboka dýchej modlitbou, pořádně se nadýchej Ducha svatého!”

„Přijď, Duchu!” To je prvotní epikleze, z níž se rodí vzývání Ducha svatého v našem chvalozpěvu Veni creator Spiritus i v letniční sekvenci Veni sancte Spiritus. Je to první a jediná modlitba zaznamenaná v Bibli, jež se obrací přímo k Duchu, jediná přejatá církví a používaná po staletí. Je to Maranatha Ducha, ekvivalent onoho, „Přijď, Pane!”, jímž se prvotní křes­ťané obraceli ke Kristu.“