Duch svatý nás vede k plnosti pravdy
- Působení Ducha svatého na věřícího člověka
Doslovný překlad této sloky zní: „Zažehni své světlo v mysli, vlij do srdce lásku co je v našem těle nemocné, uzdrav svou věčnou mocí.”
Od kontemplace Ducha, typické pro druhou a třetí sloku, totiž přecházíme k invokaci, od níž se do konce hymnu neodloučíme. … Nyní se pozornost stáčí z vnějšku na vnitřek: od vesmíru, dějin a církve se obrací k jednotlivci. … Působení Ducha se zvnitřňuje a zlidšťuje.
V první sloce nám autor poskytl celkový pohled na Ducha, abychom viděli, jak jedná v dějinách a ve světě, v druhé a třetí sloce se zaměřil na působení Ducha v církvi a ve čtvrté a páté sloce nám chce ukázat působení Ducha na jednotlivce. V poslední sloce se vrátí zpět k celkovému pohledu, ale tentokrát již ne na svět a dějiny, nýbrž na Trojici.
Výraz „smysly” (accende lumen sensibus) v tomto případě neoznačuje vnější smysly — zrak, sluch atd., ale mysl člověka. …. Lidská osoba je také uvažována ve svém citovém a volním rozměru, který je zde, stejně jako tomu bývá v Bibli, označován výrazem srdce. …. A konečně je pojata i jako tělo, které není cizím prvkem. … Duch svatý působí na celého člověka přímo, tedy na jeho mysl, srdce i tělo. Pro každou z těchto částí člověka je také vyprošován zvláštní dar: světlo pro mysl, láska pro srdce, zdraví pro tělo.
- Duch svatý jako světlo, jak je uváděn v Bibli a u Otců
Na rozdíl od jiných přírodních symbolů — větru, vody, ohně a oleje — není světlo na žádném místě Písma použito jako přímé označení Ducha svatého. … Je známo, že v Písmu se výraz „světlo” široce používá v souvislosti s Bohem. … Jakmile Otcové dospěli k jistotě, že Duch svatý je Bůh stejně jako Otec a Syn, právem na něj aplikovali vše co svou podstatou náleží Bohu.
Jestliže Písmo nepřisuzuje Duchu přirozený symbol „světla”, přisuzuje mu často jeho duchovní realitu, která se k symbolu váže: totiž to, že je zdrojem poznání, pramenem pravdy. Právě to zdůrazňuje Jan, když Utěšitele nazývá „Duchem pravdy […], který vede k plné pravdě” (Jan 16,13) Toto je tedy biblickým základem oslovení „světlo”.
Církev zakusila Utěšitelovu „osvěcující moc” stejně jako jeho „moc posvěcující”. … Ve východní tradici hraje téma světla v teologii Ducha svatého podobnou úlohu jako v latinské tradici téma lásky. … V pravoslavné tradici není zářící oblak, který na hoře Tábor zahalil učedníky, ničím jiným než Duchem svatým.
Augustin – „Dokud duše vírou nenačerpala dar Ducha svatého, má sice možnost Boha poznat, ale schází jí světlo k jeho pochopení.“ … Po Augustinovi byl přívlastek světla a jemu odpovídající funkce učení, inteligence, poznání, vyhrazen spíše božskému Slovu, zatímco pro Ducha byla používána především kategorie lásky. Moudrost je přisuzována Synu stejně jako moc Otci a dobrotivost Duchu svatému, který se šíří jako láska.
- Jaké světlo Duch zažehuje a co jím osvěcuje?
Existuje světlo přirozené, světlo víry, světlo milosti a ve věčném životě světlo slávy. Přirozené světlo je lidský rozum. Světlo víry je to, které nám umožňuje poznávat věci přesahující rozum. … Ke kterému z těchto typů náleží „světlo”, které v naší mysli „zažehuje” Duch svatý?
Duch svatý byl na nás vylit, „abychom poznali, co nám Bůh daroval” (srov. 1 Kor 2,12). Ale poznat zde znamená více než jen vědět; znamená to vděčně obdivovat, jasně vidět, okoušet, vlastnit.
Žijeme v kultuře, v níž je proti pravdě stavěna jako nejvyšší lidský ideál opravdovost a proti jistotě prostá upřímnost. Dokonce je považováno za domýšlivost, že by věřící mohli mít určité objektivní jistoty. I v této fázi nás Duch svatý učí správnému postoji, jímž je být pokorní v jistotě a jistí v pokoře.
Ale v čem konkrétně Duch svatý uděluje světlo? Podle Pavla nám dává poznat „Boží hlubiny”, „Boží tajemství”, „vše, co nám Bůh daroval” (srov. 1 Kor 2,10–12). Božími hlubinami jsou ve světle Nového zákona především osoby Trojice, vnitřní život Boha, který se odehrává mezi Otcem, Synem a Duchem. … Duch svatý v mysli zažehuje Kristovo světlo, zpřítomňuje toho, kdo řekl: „Já jsem světlo světa” (Jan 8,12).
Nejčastěji činíme zkušenosti Ducha, který v lidské mysli „zažíhá” světlo, při čtení Písem. Na tomto přesvědčení stojí celá bohatá tradice o „duchovní četbě” Božího slova. Číst Bibli bez Ducha svatého je jako číst při zhasnutém světle.
Jednou z nejběžnějších a nejsilnějších zkušeností doprovázejících příchod Ducha do duše je právě to, že Písmo ožívá, každá věta jako by byla psána přímo pro tebe, až zůstaneš bez dechu, jako by Bůh byl osobně přítomen a promlouval k tobě s nesmírnou mocí a něhou.
Pouto mezi Božím slovem a osvícením Ducha bylo jedním z nejvýznamnějších bodů pro protestantské reformátory. Někdy bylo dokonce tak radikalizováno, že vylučovalo jakékoli prostřednictví církve.
- Očistit se, abychom mohli být osvíceni
Řekli jsme si, že jsme přijali Božího Ducha, abychom poznali vše, co nám Bůh daroval. A Pavel vzápětí dodává, že Duchu svatému stává cestě jedna zásadní překážka: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha.“ Jak tedy máme tuto překážku překonat? Otcové to shrnuli jedním výrazem: očistit se! Čistotou míní hlavně očištění od tělesných vášní.
Tělo bylo Bohem stvořeno jako dobré stejně jako vše ostatní, jakmile však v důsledku hříchu zmizela vnitřní rovnováha, stalo se „tělesným tělem” (Kol 2,11), „tělem hříchu” (Řím 6,6). Viníkem však není „bratr tělo”. …
Jaké to všechno má praktické důsledky? Chceme-li mít účast na podivuhodných osvíceních Ducha, o nichž jsme se zmiňovali (Bůh, Kristus, Písmo, náš vlastní osud), musíme brát boj za čistotu velmi vážně. Víme však, jak je boj za čistotu delikátní a obtížný. Co máme dělat, abychom nepodlehli a nevzdali se? Vedle řady negativních prostředků (nedělat, nedívat se, nedotýkat se) poukazují Písmo i Otcové najeden mocný pozitivní prostředek, který bývá zhusta opomíjen: zamilovat se do opravdové krásy, zvolit si „tělo”, s nímž se spojím.
Tělo zmrtvýchvstalého Pána – právě v něm totiž bylo s konečnou platností překonáno napětí mezi tělem a duchem. Je to opravdové tělo, třebaže „duchovní”; můžeme se s ním spojit úmyslem, prostřednictvím víry a reálně pak v eucharistii.
Kvůli tomu však není třeba opovrhovat krásou těla nebo ponižovat lidskou sexualitu, neboť naše cesta vede spíše „od krásy ke Kráse”.
Duchu, který osvěcuješ každého člověka, zažeň, ó, Svatý, z naší mysli strašlivou noc, ty, který miluješ každou rozumnou myšlenku. Vylij na nás své pomazání, Milosrdný. Ty, který vždy očišťuješ od vin, očisti zrak vnitřního člověka zastřený zlem; abychom spatřili Nejvyššího Otce, kterého jen oči těch, kdo mají čisté srdce, mohou spatřit, ty, svědku Kristovy moudrosti. Amen