Duch svatý nám předává božský život

V jednom z prvních chvalozpěvů na Nejsvětější Trojici je Otec nazýván „pramenem”, Syn „řekou”, Duch svatý „vlá­hou”. Právě tento obraz inspiroval krásnou modlitbu letniční sekvence: „Zavlaž, co je vyprahlé”.

Bůh se nám zjevil dvěma různými způsoby: prostřednictvím věcí a prostřednictvím slov, a to ve stvoření a v Bibli. Jsou to jakési dvě knihy. … Uvedená fakta představují základy jakési prvotní a univer­zální svátosti. „Přidej k hmotné skutečnosti slovo, a vznikne svátost,“ dodává Augustin. Neboli: přidej k vodě křestní for­muli, k chlebu slova konsekrace, a vznikne svátost křtu a eu­charistie. Totéž platí v širším smyslu o i všech ostatních prv­cích stvořeného světa. V tomto smyslu je tedy „svátostí” celý vesmír. Rozdíl mezi tímto chápáním vesmíru a sedmi svátost­mi spočívá v tom, že sedm církevních svátostí zprostředkovává milost, zatímco věci zprostředkovávají jen poznání Boha. V dí­lech stvoření může člověk nahlížet neviditelnou Boží dokona­lost jen intelektem (srov. Řím 1,20).

Nejprostší a nejobyčejnější věci jsou tak používány k vysvětlení Božího Ducha: vítr, voda, světlo, oheň, olej, nové víno. Tři z těchto klasických symbolů Ducha jsou uvedeny v té sloce hymnu Veni creator,jíž se právě zabýváme. Duch svatý je postupně vzýván jako živá voda (fons vivus), oheň (ignis) a pomazání (spiritualis unctió). Již jsme se o pneu​matologii nechali poučit od „bratra větru”, když jsme hovořili o jménu Ducha, a nyní se máme nechat poučit od „sestry vody”, „bratra ohně” a „drahocenné masti”.

1. Voda, život a Duch

Voda je ve křtu znamením nového zrodu z Ducha. … Voda je tedy více než pou­hý symbol Ducha; je jeho účinným znamením. Nejenže nám Ducha připomíná, ale zpřítomňuje jej a Duch jejím prostřed­nictvím působí.

„Duch svatý je zobrazen vodou i v evangeliu, když Pán zvolá: ‘Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.’ Evangelista vzápětí vysvětluje smysl těchto slov: ‘To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili’ (Jan 7,37–39).

Jaký má tedy titul fons vivus přesný význam v našem hym­nu? Především znamená „živou vodu” (pramen zde označuje vodu, jako nádoba označuje obsah), ale znamená také „pramen životů”.

V této symbolice nacházíme tři navzájem spjaté významy: asociaci voda — život, asociaci voda — Duch, asociaci Duch –život. V přechodu z první úrovně na třetí mění slovo „život” svůj smysl nebo alespoň nabývá dalšího významu: přecházíme od přirozeného a tělesného života k životu duchovnímu.

Asociace voda — život je natolik univerzální a rozšířená, že ji není zapotřebí dále vysvětlovat. ….. S asociací vody a Ducha se setkáváme pokaždé, když se píše o „vylití Ducha” (srov. Ga 3,1; Za 12,10), nebo ve výrazech jako „pokřtít v Duchu“160 a „narodit se znovu z vody a Ducha”.  … Tato symbolika vrcholí v evangeliu podle Jana. Zde je Kris­tův dar Ducha učiněný na kříži spojen se znamením vody vyšlé z Kristova boku (srov. 1 Jan 5,6–8). Tím skrytě vztahuje na Krista velkolepou Ezechielovu vizi vody, která pramení z chrá­mu a dává vyrašit životu všude, kudy protéká, a která se vlévá do Mrtvého moře a činí z něj moře kypící životem.

Duch svatý je tedy voda plynoucí od Vykupitele a promě­ňující velkou poušť tohoto života; je to voda vlévající se do velkého „Mrtvého moře”, jímž je tento svět hříchu, a do malého „Mrtvého moře”, jímž je každý člověk, kterému se nedostává milosti, a proměňuje je v místa plná života.

Třetí asociaci Duch — život, v níž se již nevyskytuje žádný prostředník. … „Co dává život, je Duch […]. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život” (Jan 6,63). … „Litera zabíjí, ale Duch dává život” (2 Kor 3,6). … Když v roce 381 na koncilu v Konstantinopoli otcové řešili úkol, jak shrnout víru v Ducha svatého do jedné stručné věty: „Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života…”

2. Jaký život?

Nadešel čas položit si otázku, o jakém životě vlastně mlu­víme, když tvrdíme, že Duch dává život. Víra církve nikdy o odpovědi nezapochybovala. Je to božský život neboli život pramenící z Otce, jenž „nám byl zjeven” (1 Jan 1,2) v Kristu a v křestním znovuzrození byl předán věřícímu člověku.

Bůh však věci nestvo­řil k statickému stavu, aby člověk poklidně setrvával v této stře­dové pozici a aby se obě síly vyrovnávaly nebo navzájem vy­rušily. Naopak: Bůh stvořil člověka tak, aby konkrétně uplatňoval svou svobodu a svobodně se rozhodoval, jakým směrem se chce rozvíjet nebo realizovat: zda „nahoru”, k tomu, co je „nad” ním, nebo „dolů”, k tomu, co je „pod” ním. … To vysvětluje boj mezi tělem a duchem, a tedy i charakte­ristickou dramatičnost existence křesťana ve světě. Jestliže „volba je odříkáním se”, nelze se rozhodnout pro život podle Ducha a neobětovat přitom něco z života podle těla.

Rozpor mezi oběma životy je dokonce zpodobněn jako roz­por mezi životem a smrtí: ‚Vždyť žijete-​li podle své vůle, spě­jete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít” (Řím 8,13). … Vztah: smrt v těle — život v duchu není jen chronologický (nejdříve je třeba zemřít tělu, sami sobě, abychom mohli zakusit nový život a vzkříšení), ale i současný a příčinnostní. Právě když umíráme tělu, zakoušíme a posilujeme nový život v Du­chu. … Nelze žít podle ducha bez umrtvování těla a jeho nekonečných nároků.

3. Nadpřirozený život nebo přirozený „nadživot?”

Křesťanská představa nadpřirozeného života je zde nahra­zena představou přirozeného „nadživota” a nový člověk je na­hrazen „nadčlověkem”. Kvalita je vyřešena kvantitou. V rámci života je místo jen pro evoluci v jedné přímce, intenzitu a „sí­lu”, nikoli pro kvalitativní změnu. …. Životní sílu však učinil náboženstvím teprve Nietzsche. Předkládá ideál „velkého zdraví” jako základní prostředek realizace nového běhu dějin.

Padly návrhy, aby byl tradiční ideál spi­rituality nahrazen ideálem „vitality”.

Umrtvování by nikdo nemělo být samoúčelné, ale jeho cílem by vždy měla být také podpora tělesného i duchovního života ostatních. Posledním vzorem je Kristus, který zemřel, aby dal život světu, a který se zřekl radosti ze života, aby naplnil radost ostatních.

Oba životy vzešlé z Ducha — život přirozený i nadpřirozený — tedy nesmějí být oddělovány, a už vůbec ne stavěny proti sobě. … Stejně dobře víme, jak celá naše „vitalita” na přirozené úrovni skončí. Konečný úspěch Ducha spočívá v tom, že úpadek a smrt lze na přirozené úrovni „pozvednout” a úspěšně je proměnit na jiné úrovni.

4. Život v Duchu

Duch dává život a život darovaný Duchem není nic jiného než Kristův život, život vzešlý z Velikonoc.

Pro příjemce je život v Duchu něčím dobrovolným na rozdíl od přirozeného života, který dobrovolný není. Nikdo se nemůže rozhodnout, zda se chce či nechce narodit, ale každý se může rozhodnout, zda se chce narodit znovu či ne. Nový život ve skutečnosti předpokládá akt víry. … V určitém smyslu se vírou stáváme sami sobě rodiči.

Jak se však do tohoto nového života vstupuje v praxi? Slouží nám k tomu dva základní prostředky: Slovo a svátosti. Ježíšova slova jsou „Duch a život”. … To je vyzkoušený fakt. Písmo čtené „duchovně” neboli ve světle a s pomazáním Ducha sva­tého přináší světlo, útěchu a naději: jedním slovem život. … Druhým prostředkem jsou svátosti. Křest je okamžikem no­vého zrodu z Ducha (srov. Jan 3,5), v němž člověk „vstupuje na cestu nového života” (Řím 6,4).

Tento zákon se nevztahuje jen ke křtu, ale k celému násled­nému křesťanskému životu, jenž bere sílu ze smrti. Křesťanský život znamená umírat, abychom žili. Je tedy pravým opakem přirozeného života, jenž je právem a přesně nazýván „žitím k smrti”.174 Na přirozené úrovni je každý okamžik života dal­ším krůčkem k smrti, je to prostor odebraný životu a předaný smrti. Na nadpřirozené úrovni je však každé malé „umrtvení” těla proměňováno v život podle Ducha, a je tedy prostorem odebraným pomíjivosti a předaným životu.

5. Zavlaž, co je vyprahlé

Vezmeme si na pomoc symbol „se­stry vody”. Voda teče vždy jen dolů. Totéž platí o Duchu svatém: rád nav­štěvuje a naplňuje toho, kdo je „dole”, kdo je pokorný.

V jednom z prvních chvalozpěvů na Nejsvětější Trojici je Otec nazýván „pramenem”, Syn „řekou”, Duch svatý „vlá­hou”. Právě tento obraz inspiroval krásnou modlitbu letniční sekvence: „Zavlaž, co je vyprahlé.“

V některých zemích někdy můžeme na poli zahlédnout rol­níky, kteří kolem hlavního zavlažovacího kanálu kopají síť stru­žek, aby voda pronikla na všechna místa, ke každé rostlince.

Když Bůh tvořil velký stroj světa prostřednictvím svého Slova, ty, Duchu, ses vznášel nad vodou a hřál. Vlna posvěcující nyní duši ať křtem dále zúrodňuje: zavěj na nás, Svatý, a učiň nás duchovními lidmi.“